Článek
Tolerance je nesmírně důležitá, ve vztahu, v rodině, ale neméně i ve společnosti. Tolerujeme, když nevidomý přechází pomalu silnici, když starší člověk pomalu nastupuje do vlaku. Tolerujeme, když se maminka snaží vstoupit s kočárkem do tramvaje, většinou jí i nabídneme pomoc. Ale proč nedokážeme tolerovat i postižení, jako je autismus? My rodiče takových dětí to nemáme jednoduché, vedeme boj, který je pro většinu lidí neznámý, nepochopitelný. A pokud nám lidé na veřejnosti začnou nadávat, že máme nevychované dítě, je to pro nás ještě větší rána. O tom jsem psala zde:
Ale jako většinu dobře míněných věcí, i toto (a nejen můj článek) byl nepříliš dobře pochopen. Kde končí ta žádaná tolerance a kde končí naše svoboda a právo žádat ji? Zřejmě tam, kde by tolerování chování našich dětí začalo omezovat svobodu a bezpečí druhých (neplést s komfortem).
Něco jiného je chtít po ostatních, aby tolerovali chování našich dětí v obchodě, na zastávce, u lékaře, kde se dítě např. vlivem smyslového přetížení dostane do afektu. Pokud v tu dobu nikomu neubližuje a jeho chování je „jen otravné“, tolerance a pochopení jsou na místě. Pokud však dítě napadá jiné děti, lidi, tam už by to s tím pochopením a přivřením oka bylo problematické.
Protože žádný rodič nechce, aby jeho dítě bylo napadeno někým jiným. A někdy zcela po právu reagují přehnaně, pokud jim rodič oznámí suše: „Syn je autista,“ a čeká, že všichni řeknou: „Jo, tak promiňte, Janičko, to je v pořádku, když tě chlapeček bouchnul do hlavičky, on je autista, víš.“ Zde opravdu není místo pro akceptování nevhodného chování. Je ale vždy na rodičích, aby posoudili, zda momentální stav a obsazenost hřiště můžou jejich dítěti vadit. A to píšu sama jako matka autistického synka. Ale nedovolila bych, aby můj syn omezoval nebo ublížil (i když to nedělají většinou schválně, ale je to pro ně v tu chvíli jediné východisko z frustrující situace) někomu jinému. Vím, že se maximálně může stát, že nebude chtít čekat na skluzavce, tak může nějaké dítě trochu pošoupnout. Ale to si hlídám a v takovém případě jej slovně upozorním. Zatím se nám tedy nic takového nestalo, maximálně u nás na vesnici, kde jej ale naštěstí všichni znají a občas i usměrní svoje ratolesti. :-)
Bavila jsem se o tomto tématu s pár matkami s různě starými autisty a všichni do jedné byly za jedno. „Nechci, aby mi všichni ustupovali jen proto, že mám autistické dítě. Nikdy jsem žádné výhody z toho nevyužila, nechtěla jsem přednostní přijetí na ambulanci nebo na úřadě, pokud se syn/dcera zachoval/a na veřejnosti špatně a například chytl/a cizí dítě pevně za ruku, usměrnila jsem ho/ji.“
Většina rodičů opravdu nepotřebuje bezmeznou akceptaci a toleranci, oni jen chtějí, aby se na ně nekoukalo jako na nejhorší rodiče. Máme ohromně těžkou práci a některé komentáře přihlížejících nás velmi zraňují. Nerada bych, aby se stalo to, že vynucovaná tolerance povede k jakémusi bojkotu a lidi nás budou brát jako skupinku lidí, která díky tomu, že má postižené dítě, si vynucuje lepší zacházení a více práv. Tak to ale není.
Bohužel jsou mezi námi i tací, kteří tvrdí, že autismus neexistuje, že je to jen výmluva neschopných rodičů. Jenže autismus není jen o tom, že dítě se vzteká, je to komplexní porucha a mnohdy je to na dítěti vidět, že se chová jinak než jeho vrstevníci. Je mi akorát líto, že takoví lidé tyto své názory předávají dál svým dětem, vnoučatům… Pak se nedivme, že je tady plno lidí, kteří neakceptují poruchu autistického spektra jako něco, co reálně existuje, co změní život celé rodiny, co přináší obrovskou míru stresu do našich životů.
Tolerujte nás a naše děti, ale ne bezmezně. I naše svoboda někde končí. Tam, kde začíná ta vaše. Ale i my máme právo na svobodu. Neupírejte nám ji jen proto, že bojujeme jinak než vy!
