Článek
Na úvod je potřeba říct, že nejsem odbornice, nejsem logopedka, jsem „jen“ máma, která něco načetla, mluvila s odborníky (klinickými logopedy, terapeuty) a rady, které zde uvádím, se u nás osvědčily. Samozřejmě, každé dítě je jiné a každému (ne)půjde něco jiného. Berte to tedy prosím jen jako návrh a vysvětlení, proč si myslím, že tento způsob je ideální, ale nikomu jej nevnucuji. Je na každém, jak se zařídí, vždy je zájem dítěte na prvním místě. Pokud vám tedy selhávají všechny způsoby, nic nefunguje a nevíte už, jak dál, možná bude problém právě v tomto. :-)
Je přirozené, že si jako rodiče přejeme, aby naše dítě mluvilo. Je to nejjednodušší a nejefektivnější způsob komunikace, jaký máme. Někdy to ale prostě nejde. Příčin může být samozřejmě několik, ale poté ten princip učení komunikace je v podstatě stejný, nebo měl by být.
Měli bychom však vždy myslet na to, že naším úkolem není naučit dítě mluvit, ale naučit jej komunikovat!
Vývoj komunikace v raném dětství má svá pravidla, své fáze. Základem by mělo být žádnou z těchto fází nepřeskočit. Podívejte se na neurotypické dítě: rozvine oční kontakt, poté se naučí ukazovat, napodobovat a poté mluvit. Zhruba tento model bychom měli mít na paměti i v případě našich neverbálních dětí. Učit je hned mluvit, pokud mají problém s očním kontaktem nebo neumí ukazovat, je stejné, jako byste po studentovi autoškoly, kde je nutné naučit se řadit, brzdit apod. chtěli hned na začátku, aby sedl do závoďáku. Těžko představitelné, respektive těžko představitelný pozitivní výsledek, asi by to moc dobře nedopadlo. V komunikaci je to stejné. Jsou to důležité fáze vývoje, kterými by mělo naše dítě projít.
My jsme pomocí ABA terapie naučili synka ukazovat, zlepšil se mu oční kontakt. Mimochodem, oční kontakt jsme si vydřeli. A to je opět to, s čím se setkáte. Někdo vám řekne, že vynucovat oční kontakt je špatné, někdo, že je to jediný způsob, jak něčeho dosáhnout. My jsme si ho vydřeli, tedy vynucovali. Ale vždy záleží na dítěti! Pokud budu mít dítě, kterému to bude očividně nepříjemné, bude ho to stresovat, tak najdu jiný způsob. V našem případě žádný stres nebyl, syn to zvládal dobře, jen se musel mechanicky naučit, co jiní zvládají přirozeně. Díky tomu dnes sám od sebe koukne do očí, usměje se, nebojte, nic z jeho dobré nálady a pohody mu to nevzalo, možná naopak. I on má možná pocit, že je trochu „normální“. A díky očnímu kontaktu je i náš vztah vřelejší a i on cítí, že je to fajn, mazlit se a dívat se do očí. Ale znovu opakuji, je nutné brát v potaz konkrétní stav dítěte, někdy to prostě nejde a lámat to přes koleno by nadělalo víc škody než užitku.
Následně jsme učili ukazování a imitaci. Vše formou hry a vše při běžných úkonech. Syn patří mezi ty děti, které je takřka nemožné přimět k nějaké řízené činnosti, takže takové to „teď sedneš ke stolku a budeš tu deset minut navlékat korálky“ u nás neexistuje. Proto jedeme stylem, že ho učíme za pochodu, když něco chce, ta věc poslouží jako momentální motivace pro to, aby na tu věc ukázal. Poté následuje učení řeči, v našem případě kartiček. Protože syn možná nikdy funkčně mluvit nebude (nyní je mu pět let a neřekne ani slovo, jen vydává zvuky a pár samohlásek).
Je to možná ošklivé říct, ale musíme počítat s tím, že naše dítě třeba nikdy nebude mluvit. Proto je naší povinností najít jiný způsob, jak jej naučit komunikovat a tento způsob aplikovat. Ano, kartičky jsou třeba nepříjemné, ale je to vedle řeči osvědčený způsob, kdy i cizí člověk z kartiček, které mu dítě přinese, je schopen pochopit, co od něj vyžaduje.
Nesnažte se hnát se za něčím. Buďte realisté a připravte si náhradní řešení pro případ, že se vaše dítě mluvit zkrátka nenaučí. Není to konec světa, pokud bude mít jiný, alternativní způsob komunikace. Velmi mu tím usnadníte život a snížíte riziko agresivních záchvatů, pozdější frustrace a celkové nespokojenosti.
Hodně štěstí!
