Článek
„Láska nebeská“ je film, který vám chce namluvit, že romantika je všude kolem, ale většinu času to spíš připomíná katalog varovných příběhů, jak by láska rozhodně vypadat neměla. Celá zápletka je poskládaná z několika mini-tragikomedií, které dohromady vytvářejí emocionální guláš, u kterého není jasné, jestli se smát nebo utéct.
Prime ministr se zamiluje do své asistentky během pěti minut, jako by hledal partnerku podle systému „kdo první přijde do místnosti“. Jejich romance působí jako fanfikce napsaná během polední pauzy. A scéna s hlasitým klepáním dveří? To je politický výkon, na který by měl být impeachment, ne potlesk.
Mark, ten největší milovník cizích manželek, přináší legendární kartičky, kterými si lidé obvykle vyznávají city jen v situaci, kdy se plánují stát stalkery. Kdyby tohle někdo udělal v reálném životě, skončilo by to minimálně rozvodem, maximálně soudním zákazem přiblížení.
A pak tu máme zápletku s Colinem Firth emigrujícím do Portugalska po pěti vteřinách zlomeného srdce. Naučit se cizí jazyk jen proto, že se vám líbí někdo, s kým jste nemluvili? To není romantické, to je nebezpečně blízko diagnóze. Ale dobře — aspoň je to hezké na pohled.
Sam a jeho běh na letiště představují další romantickou lež: že bezpečnostní opatření jsou jen nepříjemná drobnost, kterou lze obejít, pokud jste dostatečně roztomilí. Realita? Přistála by na něj menší jednotka ochranky, než by stihl říct „first love“.
A zbytek postav? Mezi nevěrou, zhroucením, pracovním zoufalstvím a neustálým koktáním Hugha Granta se tu odehrává tolik vztahových katastrof, že by to jeden terapeut nestihl zapisovat.
„Láska nebeská“ funguje hlavně proto, že je to chaos zabalený do vánočních světýlek. Není to realistické, zdravé ani logické — ale možná právě proto se na to každý rok díváme. Je to jako cukroví: víme, že je to naivní, přeslazené a občas trochu nechutné… ale stejně si vezmeme další kousek.
