Článek
Moje vánoční pekárenská tragédie
Pečení cukroví je prý radost. To říkají lidé, kteří mají v kuchyni pořádek, disciplínu a recepty, které nekončí větou: „a pak to udělejte nějak tak.“ Já mezi ně zjevně nepatřím. Já jsem ten typ ženy, která si otevře kuchařku, těsto připraví přesně podle návodu — a vznikne hmota, kterou by NASA mohla testovat jako tepelný štít.
Letos jsem si řekla, že zkusím být „ta žena“, co peče linecké, které vypadá jako z výlohy. Taková ta bohyně v zástěře, co u toho ještě zvládne vypít kafe, udělat stylové stories a nepocintat podlahu. Realita? Řekla bych, že moje podlaha viděla horší věci než průměrná skládka.
Začalo to těstem. Mělo být hladké, jemné, vláčné. Moje bylo… živé. Nejdřív se lepilo ke všemu — míse, válečku, mému tričku — a pak náhle odmítlo držet pohromadě. Myslím, že se snažilo utéct. Měla jsem chuť mu popřát šťastnou cestu.
Další přišlo vykrajování. Instagram tvrdí, že stačí váleček, formička a „trocha lásky“. Láska nepomohla. Moje vykrajovátko ve tvaru hvězdičky produkovalo objekty, které připomínaly agresivní améby. Polovina hvězdiček po upečení vypadala jako mapy států, o kterých ani zeměpis neví.
Pak přišlo zdobení. To je ta část, kterou mají lidé nejraději. Já jsem skončila s polevou na loktech, na tričku, ve vlasech a na záhadném místě za uchem. Kdo by tušil, že poleva má vlastní inteligenci? Moje cukroví zdobené bílou glazurou připomínalo spíš scény ze zimní apokalypsy, než vánoční romantiku.
A samozřejmě — pečení. Když recept říká „8 minut“, myslí tím skutečné minuty. Ne moje minuty, které se občas protáhnou na dvanáct, protože jsem mezitím hledala vanilkový cukr, který jsem ve skutečnosti měla v ruce. Výsledkem byly sušenky ve dvou provedeních: syrové a černé díry. Uhodnout správný moment je zřejmě alchymie.
Když jsem vše naaranžovala na tác, moje rodina chvíli mlčela. Jeden člen se odvážil zeptat, jestli mají ochutnávat, nebo to je jen instalační umění. Druhý navrhl, že bych mohla založit nový vánoční trend: „cukroví, které se nehodí jíst, ale má nádhernou duši“.
Ale víte co? I když moje perníčky vypadají jako komiksové výbuchy, a linecké spíš jako linecké trosky, pořád je v tom ta vánoční magie. Nebo spíš… vánoční chaos. A ten je někdy ještě lepší, než kdybych pekla jako robotická cukrářka.
Až se mě někdo příště zeptá, jestli mě pečení uklidňuje, odpovím ano. Protože jakmile je hotovo, sednu si s čajem, dívám se na tu spoušť kolem — a jsem upřímně ráda, že to dělám jen jednou ročně. 🎄
