Mateřská fóra mě zničila: moje dítě mělo být génius, zatím jen kope

Mateřská fóra mě zničila: moje dítě mělo být génius, zatím jen kope

Mateřská fóra jsou zvláštní místo. Vypadá to jako nevinný prostor plný podpory, zkušeností a sdílení. Ve skutečnosti je to digitální verze pekla pro každou ženu s alespoň minimální tendencí k sebekritice.

Otevřela jsem fórum s tím, že se jen zeptám na jeden drobný dotaz. Něco ve stylu: „Je normální, že moje miminko pořád kope a nic jiného nedělá?“

Zavřela jsem ho o tři hodiny později s pocitem, že jsem totálně selhala jako matka, člověk i genetický materiál.

Protože podle fóra moje dítě mělo už dávno:
– reagovat na jméno
– navazovat oční kontakt hlubší než manželský
– poznávat barvy
– držet hlavičku v úhlu 45 stupňů
– smát se na povel
– a ideálně si samo skládat hračky podle Montessori principů

Moje dítě v té době leželo, kopalo do vzduchu a tvářilo se, že svět je zajímavý hlavně proto, že má strop.

Na fóru ale byly samé zázračné děti. Tříměsíční, co už „chápe jednoduché instrukce“. Pětiměsíční, co „dává pusinky“. Osmiměsíční, co „ukazuje, kde je pejsek“.

Moje ukazovalo maximálně plenu.

A čím víc jsem četla, tím víc jsem měla pocit, že vychovávám budoucího asociála s opožděným vývojem a nulovou šancí na vysokou školu.

Mateřská fóra fungují na zvláštním principu. Nikdo tam nepíše:
„Dneska jsme tři hodiny koukali do zdi a bylo to v pohodě.“

Ne. Píšou tam jen extrémy:
– děti, co jsou geniální
– děti, co jsou vážně nemocné
– a matky, co to všechno zvládají s úsměvem, bio stravou a dokonalou domácností

Normální realita tam neexistuje. Tam není dítě, co prostě jen je. Tam jsou jen projekty.

Najednou jsem měla pocit, že moje dítě není miminko, ale nedokončený startup. Že bych ho měla „rozvíjet“, „stimulovat“, „podporovat potenciál“.

Začala jsem mu ukazovat kontrastní kartičky. Přehrávat klasickou hudbu. Mluvit na něj ve větách, které by nepochopil ani dospělý.

On na mě koukal a… kopal.

A já se ptala sama sebe: Dělám dost? Nepromarňuju jeho budoucnost? Neměla bych ho víc „rozvíjet“? Neměla bych s ním víc cvičit, zpívat, číst, stimulovat?

V jednu chvíli jsem měla pocit, že když ho teď špatně položím na deku, tak už se nikdy nedostane na gymnázium.

Mateřská fóra totiž dokážou z úplně normálního dítěte udělat „potenciální problém“ a z úplně normální matky „latentní selhání“.

A to nejhorší? Všechno je zabalené do věty: „Každé dítě je jiné, ale to moje už…“

Ta věta je psychologická past. Neříká přímo, že jste špatná. Jen vám jemně naznačí, že byste mohla být horší než ostatní.

A tak se porovnáváte. Vaše dítě s cizími dětmi. Vaše realita s cizími verzemi reality. Vaše únava s cizími úspěchy.

A někde mezi příspěvkem o miminku, co „už rozlišuje tvary“, a dalším, co „reaguje na jméno“, vám dojde, že jste se přestala dívat na svoje vlastní dítě.

Protože místo toho koukáte do telefonu.

A přitom vaše dítě je úplně v pohodě. Dýchá. Roste. Reaguje. Kope. Směje se. Žije.

Není génius. Není projekt. Není závodník.

Je to prostě člověk ve fázi „ještě neumím nic, ale jsem tady“.

Takže jsem mateřská fóra zavřela. Přestala porovnávat. Přestala měřit úhly hlavičky a počítat milníky.

Lehla jsem si vedle něj na zem. On kopal. Já koukala. A poprvé mi došlo, že možná nepotřebuju vychovat génia.

Možná stačí vychovat člověka, co bude v pohodě.

A zatím to vypadá, že jeho hlavní životní strategie je kopat. A upřímně? Na dnešní svět je to vlastně docela realistická příprava.