Článek
Miluju své děti, ale někdy mě děsí představa, že už nikdy nebudu sama sebou. Když to napíšu nahlas, zní to skoro jako zakázaná věta. Jako něco, co by se nemělo říkat, protože správná matka má být přece jen šťastná, vděčná a naplněná. A já jsem. Opravdu. Jenže někde pod tím vším je ještě jiný pocit, o kterém se moc nemluví.
Pocit, že jsem se ztratila.
Ještě před dětmi jsem měla svoje ticho, svoje tempo, svoje rituály. Věděla jsem, kdo jsem. Co mám ráda. Co mě nabíjí. Co mě baví. Měla jsem prostor být sama se sebou, nudit se, přemýšlet, nic nedělat, rozhodovat se jen podle sebe.
A pak se narodily děti. A svět se zúžil na úplně jiný vesmír.
Najednou je všechno „pro ně“. Ráno vstávám podle jejich potřeb. Jím to, co zbyde. Plánuju den podle jejich spánku, nálady, hladu, nemocí. Rozhovory se točí kolem školky, plínek, kroužků, teploty, logopedie. Tělo už není moje, čas už není můj, hlava už není moje.
A já si někdy večer sednu na gauč, v tichu, když konečně usnou, a ptám se sama sebe: kde jsem v tom všem já?
Ne „máma“. Ne „partnerka“. Ne „organizátorka rodinného provozu“. Ale já jako osoba. Žena. Člověk s vlastními myšlenkami, touhami, sny.
Nejtěžší na tom je, že to není viditelná ztráta. Nikdo mi nic nevzal. Všechno jsem si vybrala dobrovolně. Děti jsem chtěla. Mateřství jsem chtěla. A přesto mám občas pocit, že jsem se rozpustila v rolích tak moc, až ze mě zbyl jen obrys.
Mateřství je neustálé dávání. Emoční. Fyzické. Mentální. Pořád někdo něco potřebuje. Pořád někdo volá. Pořád někdo brečí, chce, ptá se, drží se mě, leze na mě, mluví na mě. A i když je to láskyplné, je to vyčerpávající.
Ne kvůli dětem. Kvůli tomu, že už skoro nikdy nejsem sama se sebou.
Nejtěžší je přiznat si, že láska k dětem nevylučuje smutek po starém já. Že můžu být vděčná a zároveň cítit ztrátu. Že můžu být šťastná matka a přesto se někdy cítit prázdná jako žena.
Dlouho jsem si to zakazovala. Říkala jsem si, že jsem nevděčná. Že bych měla být ráda, že mám zdravé děti. Že jiné ženy by daly cokoliv za to, co mám já. Tak proč si stěžuji?
Jenže emoce nejsou soutěž. A mateřství není jen radostný instagramový filtr. Je to hluboká proměna identity. Psychologicky, existenciálně, úplně ve všem.
Najednou už nejsem hlavní postava svého života. Jsem kulisa v příběhu někoho jiného. A i když ten příběh miluju, někdy mě děsí, že ten můj se rozpustil.
Nejvíc mě děsí představa, že už se nikdy nevrátím. Že už nikdy nebudu mít myšlenky jen pro sebe. Že už nikdy nebudu mít ticho bez pocitu viny. Že už nikdy nebudu rozhodovat jen podle sebe.
Že už navždy budu především „máma“.
Postupně ale zjišťuji, že to není úplně pravda. Spíš jsem se neztratila, ale změnila. Jen jsem zatím nenašla nový tvar sebe sama. Novou verzi identity, která obsahuje děti, ale nevymazává mě.
Učím se malé věci. Být chvíli sama bez výčitek. Nedělat nic produktivního. Neřešit nikoho kromě sebe aspoň hodinu týdně. Psát si. Číst. Sedět v tichu. Připomínat si, že jsem pořád člověk, nejen funkce.
Mateřství mě obohatilo. Ale taky mě obralo o kus svobody, spontaneity a prostoru. A obě ty věci můžou existovat zároveň. Nemusím si vybírat jen jednu pravdu.
Miluju své děti. Ale taky se učím znovu milovat sebe v nové podobě. Ne tu starou, která už neexistuje. Ale tu současnou, unavenou, citlivější, hlubší.
Možná už nikdy nebudu přesně tou ženou, kterou jsem byla předtím. Ale to neznamená, že už nikdy nebudu sama sebou. Jen musím znovu zjistit, kdo vlastně teď jsem. A dovolit si, že tahle otázka je v mateřství naprosto normální.
