Článek
Když město oznámí, že chce vybírat poplatky za psy důsledněji, případně je zvýšit, část pejskařů reaguje téměř hystericky. Mluví se o bezcitných úřednících, o útoku na „slušné lidi“ a o tom, že pes je přece miláček, člen rodiny, a ne položka v rozpočtu. Jenže zatímco se vede tato emotivní debata, realita veřejného prostoru zůstává stejná: chodníky, trávníky i parky jsou plné psích výkalů.
Otázka je jednoduchá a nepříjemná zároveň. Pokud jsou psi takoví miláčci, proč jejich majitelé nezvládají ani základní povinnost – uklidit po nich? Koše jsou skoro na každém rohu, sáčky města rozdávají zdarma, a přesto bobky nikam nemizí. Každý pejskař tvrdí, že on sám uklízí, ale statistika chodníků mluví jinak. Někdo prostě neuklízí. A není jich málo.
Právě proto by se mělo přestat tvářit, že poplatek za psa je nějaká křivda. Naopak. Poplatky by měly být výrazně vyšší než dnes. Ne jako trest, ale jako filtr. Aby si každý opravdu rozmyslel, jestli psa skutečně potřebuje, nebo jestli je to jen momentální rozmar. Pes není hračka, kterou lze odložit, když přestane bavit, nebo když začne být náročná.
Stačí se podívat do útulků po Vánocích. Každý rok se opakuje stejný scénář. Pod stromečkem skončí roztomilé štěně, symbol lásky a radosti. O pár měsíců později je z něj problém. Pes vyrostl, potřebuje čas, výchovu, peníze a pozornost. Majitelé zjistí, že na to nemají energii ani podmínky. A pes končí za mřížemi útulku. Pokud by byl poplatek za psa výrazně vyšší, možná by si část lidí nákup živého tvora impulzivně rozmyslela.
Vysoký poplatek by zároveň otevřel další důležitou otázku: mám vůbec možnosti se o psa postarat? Nejen finančně, ale i časově a prostorově. Pes zavřený celý den v bytě, kde štěká, kňučí a ničí vybavení, není šťastný pes. A sousedé už vůbec ne. Neustálý štěkot v panelácích je běžným zdrojem konfliktů, stresu a sousedských válek. Přesto se o tom mluví opatrně, aby se někdo náhodou neurazil.
Je na čase si přiznat nepříjemnou věc: chov psa v bytě je v mnoha případech na hranici týrání zvířat. Pes je společenské, aktivní zvíře, které potřebuje pohyb, prostor a podněty. Ne krátké venčení ráno a večer mezi čtyřmi stěnami. Samozřejmě existují výjimky, zodpovědní majitelé a aktivní lidé. Jenže realita je taková, že velká část psů v bytech tráví většinu dne sama, znuděná a frustrovaná.
Proto by se měla otevřít i debata o tom, zda by chov psů v bytech neměl být výrazně omezen, nebo dokonce zakázán. Ne kvůli nenávisti ke psům, ale právě kvůli nim. Pes není dekorace do obýváku ani náhrada za sociální kontakt. Pokud někdo nemá dům, zahradu, čas a ochotu přizpůsobit svůj život potřebám zvířete, pak by si psa pořizovat neměl.
Poplatky za psy by tak neměly být vnímány jako útok, ale jako signál. Signál, že pes je závazek. Že veřejný prostor není jen pro pejskaře. A že láska ke zvířatům se neprojevuje řečmi o miláčcích, ale tím, že po nich uklidíme, postaráme se o ně a hlavně si je pořídíme jen tehdy, když na to opravdu máme. Pokud tohle část pejskařů není schopna přijmout, pak je problém možná jinde než v městské vyhlášce.
