Článek
Někdy si připadám, jako bych randila v muzeu moderního umění: všechno je trochu abstraktní, málo srozumitelné a každý čeká, že pochopím skrytý význam, který vlastně ani neexistuje. Možná proto tolik žen vzpomíná na éru Biga a Aidana — dvou mužů, kteří sice nebyli dokonalí, ale byli nějací. A hlavně: byli čitelní.
Big byl chaotický, fascinující a věčně na útěku před vlastní zranitelností. Aidan byl stabilní jako dubový stůl, který sám vyrobil. Oba byli protiklady, oba byli extrémy, oba byli příběh. A dnešní muži? Ti se často pohybují někde uprostřed, kde není ani vášeň, ani závazek — jen nejasné zprávy v 23:48 a občasné „uvidíme se příští týden“.
Jenže co když absence Bigů a Aidanů není prokletí moderní doby… ale její dar?
Zatímco Big nás učil toužit po někom, kdo nikdy úplně nepatřil k nám, dnešní muži nás učí mnohem praktičtější věc: že láska není projekt na záchranu druhého člověka. A že čekat na něčí rozhodnutí měsíce či roky je jednoduše luxus, který si v roce 2025 nemůžeme dovolit — ani emočně, ani časově.
Aidan nás zase učil, jak může vypadat bezpečí. Dnešní muži nám ale ukazují, že bezpečí nemusí nutně přicházet od někoho, kdo vyrábí nábytek. Může přicházet z nás samotných. Může to být hranice, kterou si nastavíme. „Tohle mi nevyhovuje.“ „Takto už ne.“ „Chci víc.“
A tak si říkám: možná jsme nepřestaly potkávat Biga a Aidana. Možná už je prostě nepotřebujeme v té formě, v jaké existovali. Možná už nejsme Carrie, která čeká před domovními dveřmi, až se Big rozhodne vystoupit z limuzíny. Možná jsme Carrie, která tu limuzínu sama mávne dál.
V době, kdy se vztahy rodí mezi notifikacemi a mizí mezi dvěma přečtenými zprávami, je snadné být cynická. Ale já se ptám: co když tahle generace mužů není méně romantická — jen upřímnější? Co když jsme to my, kdo si vytváří nový typ příběhu? Příběhu, který nepotřebuje dramatická gesta ani opravdové dřevo.
Možná dnešní muži nejsou Big ani Aidan. A možná jsme to právě my, kdo se přestal spokojovat s archetypy. Možná konečně hledáme muže, kteří nejsou scénářem — ale realitou.
A tak mě napadá:
Nehledáme náhodou pořád Biga nebo Aidana jen proto, že se bojíme, že bychom v reálném životě mohly chtít mnohem víc?
