Článek
Začalo to nenápadně. Laskavé věty jako „Pojď k babi, já tě tomu naučím“ nebo „U babičky je to vždycky lepší“. Brala jsem to jako běžnou babičkovskou lásku. Jenže pak přišly signály, které mi způsobily podezřelé cukání v levém oku.
Jednoho dne slyším, jak říká mojí dceři: „Maminka tě neumí tak utišit, viď? To babička je tvoje jistota.“ V tu chvíli jsem přestala dýchat. Ne z paniky. Z čisté fascinace: aha, takže tu probíhá nábor na pozici NOVÁ MÁMA a já jsem poslední, kdo se to dozví.
Dalším levelem byly „výchovné inovace“ bez konzultace. Tchyně začala dítě učit věci, které jsem se sama ještě nestihla rozhodnout, jestli vůbec chceme. Když jsem se ohradila, mile se usmála a oznámila mi, že „tak to dělala ona“ – což zjevně slouží jako univerzální argument všech babiček.
Ale projekt dosáhl vrcholu, když dítě přišlo po hlídání a na otázku „Kdo jsi?“ mi tchyně s úsměvem odpověděla: „Učila jsem ji říkat babi jako první. Musíme začít od základů.“ Fajn. Výborně. Jsem ráda, že jsem takto transparentně degradována na vedlejší postavu ve vlastním mateřství.
Přemýšlela jsem, jestli jí to mám říct na rovinu, nebo jí poslat výpověď ze zaměstnání, o kterém si myslí, že na něj byla přijata. Ale nakonec jsem se jen zasmála. Protože jestli tchyně něco opravdu zvládá, je to být přesvědčena, že ví všechno líp – ať už je role jakákoli.
