Článek
Když mi syn položil žákovskou knížku na stůl, tvářil se jako člověk, který právě způsobil menší dopravní nehodu, ale nechce být první, kdo to řekne nahlas. Čtyřka z tělocviku. Ze šplhu. Ano, ze šplhu. Z té kratochvíle, která měla oficiálně skončit někdy v roce 1987 spolu s cvičkami Jarmilou a spartakiádními úbory.
„Paní učitelka říkala, že se neodrážím nohama,“ sdělil mi vážně. Já jsem se neodrážela už od puberty. Od té doby se spíš jen opírám o život a doufám, že mě neunese gravitace rovnou do důchodu.
Upřímně – kdybych měla být spravedlivá, já bych si ze šplhu zasloužila tak maximálně trojku za snahu a jedničku za to, že jsem se vůbec odlepila od země. Vždycky jsem patřila k těm dětem, co se u tyče zastaví v půlce, objímá ji jako poslední záchranu a tváří se, že vlastně čeká na autobus.
Takže teď doma stojím před zásadní rodičovskou otázkou: jak mám naučit dítě šplhat, když to neumím já? To je jako kdyby po mně chtěli, abych syna učila plavat, když se celý život koupu maximálně po kolena a i to s respektem k sinicím.
Zkusila jsem si vzpomenout, jak nás to vlastně učili. Pamatuju si tělocvičnu, studenou tyč, pach magnézia a hlas učitele, který křičel: „Zaber nohama!“ Nikdy jsem přesně nepochopila, co to znamená. Já zabírám nohama, když se snažím dostat z vany bez uklouznutí. Na tyči to nikdy nefungovalo.
Dneska je tělocvik evidentně pořád stejný. Jen děti jsou menší, učitelé unavenější a rodiče mají víc úzkostí. Já třeba teď večer sedím na gauči, googlím „jak naučit dítě šplhat“ a cítím se jako matka, která selhala hned na dvou frontách: genetické i výchovné.
Na YouTube mi vyskočilo video s usměvavým trenérem, který vypadal, že se narodil rovnou na laně a místo pupeční šňůry měl horolezecké lano. „Je to jednoduché,“ říká. Ano. Všechno je jednoduché, když to umí někdo jiný.
Rozhodla jsem se to zkusit prakticky. Vzala jsem doma županový pás, přivázala ho ke dveřím a oznámila synovi, že si uděláme trénink. On se na mě podíval tím pohledem, kterým se děti dívají na rodiče, když definitivně pochopí, že jejich rodina není úplně normální.
„Mami, to je fakt trapný,“ řekl. Ano, synku, ale čtyřka je ještě trapnější.
Tak jsem mu předvedla, jak bych to asi dělala já. Chytila jsem se pásu, pokrčila nohy, pokusila se „zabrat“ a po třech vteřinách jsem visela jak vyprané prádlo. Dveře se otevřely, pás povolil a já skončila na zemi s pocitem, že jsem si natáhla nejen sval, ale i poslední zbytky rodičovské autority.
Syn se smál. Upřímně. Dlouho. A vlastně poprvé od té doby, co dostal tu známku.
V tu chvíli mi došlo, že možná není problém v tom, že neumí šplhat. Možná je problém v tom, že pořád trváme na tom, aby děti uměly přesně to samé, co my jsme neuměli už před třiceti lety. Akorát teď se za to víc stresujeme.
Protože ruku na srdce – kdy naposledy někdo v reálném životě potřeboval vyšplhat po laně? Kromě hasičů, horolezců a lidí, co se snaží utéct z nepovedeného rande oknem.
Ale ve škole je to pořád posvátný rituál. Neumíš šplhat? Jsi slabý. Neumíš kotoul? Jsi nemotora. Nechytíš míč? Sportovní dno společnosti. Přitom nikdo neznámkuje, jestli dítě umí zvládnout stres, jestli se dokáže ozvat, když je mu něco nepříjemné, nebo jestli si umí říct o pomoc. To by bylo moc praktické.
Takže jsme se synem uzavřeli dohodu. On se bude snažit. Já se budu snažit netvářit, že čtyřka z tělocviku je životní tragédie. A místo šplhání ho budu učit jiné věci. Třeba jak se nezhroutit z neúspěchu. Jak si ze sebe udělat legraci. A hlavně jak přežít dospělost bez nutnosti lézt po provazech.
A jestli se někdy v životě dostane do situace, kdy bude muset šplhat, tak mu upřímně poradím to jediné, co umím: zavolat si pomoc. Nebo si najít výtah. Protože některé věci prostě nejsou o síle v rukách, ale o tom, že víš, kdy už se na tu tyč nemá cenu věšet.
