Článek
Ten rozhovor začal nenápadně. Běžná třídní schůzka, několik rodičů, shrnutí učiva a plánů na další období. Pak ale přišla věta, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté. „Doporučuji všem zvážit tyto doplňkové aktivity,“ řekl třídní učitel. „Dětem, které je neabsolvují, se může stát, že nebudou ve výuce stíhat.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Někteří rodiče si začali dělat poznámky, jiní přikyvovali. Já jsem si ale kladla otázku, kterou jsem nakonec vyslovila nahlas. Jak je možné, že dítě v běžné základní škole nebude stíhat, pokud rodiče nezaplatí další kroužky, kurzy nebo doučování?
Učitel vysvětloval, že dnešní učivo je náročné, že děti mají rozdílné tempo a že placené aktivity jim pomohou „udržet krok“. Z jeho slov ale jasně vyplývalo, že kdo si je nemůže dovolit, zůstává pozadu. A to mě znepokojilo víc než samotná nabídka.
Škola má přece zajistit základní vzdělání tak, aby ho zvládly všechny děti. Ne jen ty, jejichž rodiče mají čas, peníze a energii investovat do dalších programů. V momentě, kdy se placené aktivity začnou prezentovat jako nutnost, se z dobrovolnosti stává nátlak.
Začala jsem si všímat, jak se tento přístup plíživě normalizuje. Doučování doporučené „pro jistotu“. Kurzy, které prý „výrazně pomáhají“. Pracovní listy za poplatek, bez kterých se dítě hůř orientuje v látce. Najednou to nebyly nadstandardy, ale téměř podmínky úspěchu.
Doma jsem o tom mluvila s ostatními rodiči. Někteří přiznali, že mají pocit, že nemají na výběr. Že raději zaplatí, aby jejich dítě nebylo ve třídě označeno za slabší. Jiní říkali, že si to finančně nemohou dovolit, ale stydí se to přiznat. A právě tehdy mi došlo, jak hluboko ten problém sahá.
Vzdělávání se začíná tříštit podle možností rodin. Děti, které mají přístup k placeným aktivitám, získávají výhodu. Ne proto, že by byly chytřejší nebo snaživější, ale proto, že jejich rodiče mohou investovat víc. Ostatní děti se pak snadno ocitnou v roli těch, které „nestíhají“.
Nejde přitom jen o peníze. Jde i o čas. Ne každý rodič může své dítě vozit na kroužky, sedět s ním večer nad úkoly nebo platit individuální přístup. Škola by s tím měla počítat, ne to přehlížet.
Začala jsem se ptát, kde se vytratil základní smysl školy. Kde je prostor pro vysvětlení, opakování, hledání jiných cest, když dítě něco nechápe. Kdy se z učitele stal spíš koordinátor externích služeb než ten, kdo nese odpovědnost za výuku.
Nechci zlehčovat význam doplňkových aktivit. Mohou být přínosné, rozvíjející a obohacující. Problém nastává ve chvíli, kdy se z nich stane nepsaná povinnost. Když se rodič dozví, že bez nich jeho dítě „nebude stíhat“.
Můj pohled na školu se tím zásadně změnil. Uvědomila jsem si, že pokud se proti tomuto trendu neozveme, bude se jen prohlubovat. Že mlčení rodičů je tichým souhlasem s tím, že vzdělání přestává být rovné.
Začala jsem otevřeně komunikovat s učiteli, ptát se, hledat alternativy. Připomínat, že úkolem školy je učit všechny děti, nejen ty, které mají další podporu zvenčí. Ne vždy je to příjemné, ale považuji to za nutné.
Vzdělávání by nemělo být závodem, kde vyhrávají ti, kdo mají nejvíc zdrojů. Mělo by být základem, na kterém mohou stavět všechny děti bez rozdílu. A pokud dnes někdo tvrdí, že bez placených aktivit to nejde, možná bychom se měli ptát, kam se naše školství vlastně posouvá.
