Článek
Ten rozhovor si pamatuji velmi přesně. Seděla jsem na malé židli v prázdné třídě, zatímco učitelka stála u tabule a mluvila tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Váš syn je nezvladatelný,“ řekla bez zaváhání. „Vyrušuje, neudrží pozornost a nerespektuje autoritu.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že nemluví o dítěti, ale o problému, který je potřeba odstranit.
Nejdřív jsem mlčela. Čekala jsem, že uslyším konkrétní situace, příklady, snahu pochopit, co se vlastně děje. Místo toho přišel seznam trestů, poznámek a doporučení, jak ho „srovnat“. Připadala jsem si, jako bych byla na poradě o porouchaném stroji, ne o malém klukovi, který se teprve učí fungovat ve světě.
Řekla jsem jí, že slovo nezvladatelný mi vadí. Že můj syn není věc, kterou je třeba zvládnout, ale člověk, který něco prožívá. Učitelka se zatvářila překvapeně, možná i podrážděně. Zjevně nebyla zvyklá, že by rodič její hodnocení zpochybňoval.
Vysvětlila jsem jí, že doma je můj syn zvídavý, citlivý a plný otázek. Ano, je živý. Ano, občas nevydrží sedět čtyřicet pět minut v klidu. Ale to z něj přece nedělá problémové dítě. Spíš dítě, které potřebuje jiný přístup než zvýšený hlas a hrozbu trestu.
Když jsem vyslovila větu, že možná nepotřebuje křik a tresty, ale pochopení a vedení, nastalo ticho. Učitelka mi odpověděla, že ve třídě je hodně dětí a není prostor se každému věnovat individuálně. A právě tehdy jsem si uvědomila, jak hluboký ten problém je.
Škola často pracuje s představou ideálního žáka. Tichého, poslušného, přizpůsobivého. Dítě, které zapadne do systému, neklade otázky a nevybočuje. Jakmile se objeví někdo, kdo je jiný, dostane nálepku. Nezvladatelný. Problémový. Nepřizpůsobivý.
Jenže děti nejsou stejné. Některé se učí pohybem, jiné potřebují víc času, další reagují citlivě na tón hlasu. Křik v nich nevyvolá respekt, ale strach nebo vzdor. Trest je nenaučí spolupracovat, jen skrývat chyby.
Po návratu domů jsem se syna ptala, jak se ve škole cítí. Řekl mi, že se bojí mluvit, protože pak na něj učitelka křičí. Že má pocit, že je špatný. A to byla chvíle, kdy jsem si řekla, že mlčet už nemůžu.
Nechci učitele napadat ani zpochybňovat jejich práci. Vím, že jejich profese je náročná a často nedoceněná. Ale stejně tak nechci, aby moje dítě vyrůstalo s pocitem, že je problém jen proto, že nezapadá do tabulky.
Od té doby se snažím být aktivní rodič. Ptát se, mluvit, hledat řešení. Připomínat, že za chováním je vždy nějaký důvod. Únava, nuda, nepochopení, potřeba pohybu nebo prostě jen dětská energie.
Vzdělávání by nemělo být o lámání dětí do jedné formy. Mělo by být o hledání cest, jak rozvíjet jejich silné stránky a pomáhat jim zvládat slabiny bez ponižování a strachu. Každé dítě si zaslouží učitele, který ho vidí, ne jen hodnotí.
Můj syn není nezvladatelný. Je živý, přemýšlivý a citlivý. A pokud ho někdo nedokáže „zvládnout“, možná je na místě položit si otázku, jestli nepotřebujeme změnit přístup dřív než dítě.
