Článek
Každý má v kuchyni nějaké preference: někdo má rád víc pepře, někdo míň soli. A pak je tu moje tchyně, která má ráda jen jedno – kontrolu. Nejlépe absolutní. Vařím polévku? Tchyně potichu nakukuje přes pravé rameno. Míchám omáčku? Přichází zezadu jako kuchyňský ninja a sype tam něco z malé kořenky, kterou si snad nosí v kapse.
A pak přijde věta: „Já ti to jen trochu dochutím, ať si mě syn neidealizuje.“
V tu chvíli pochopíte, že to není vaření. To je politika.
Nejhorší je, že se k sabotážím nehlásí. Když se pak manžel ptá, proč má svíčková chuť požárního cvičení, tchyně jen nevinně zvedne obočí: „To je ten tvůj nový recept, viď?“
Samozřejmě. Já mám doma sbírku receptů „spáleno, přehnáno, přesoleno“.
Jednou jsem ji přistihla, jak omáčku zapisuje do bloku. Myslela jsem, že si zapisuje moje recepty. Ne. Ona si zaznamenávala, jak by to uvařila správně. A pod tím poznámka: „Musím jí to jednou ukázat.“
Jednoho dne jí to možná dovolím. Až si pořídím přilbu a hasicí přístroj.
