Článek
Skutečný důkaz lásky obdržel Pavel v den své svatby, když Marie beze slova přijala jeho příjmení. Křehká dívka ho opravdu velmi milovala, a proto nic nedala na domluvy rodičů, kteří ji chtěli ušetřit doživotní potupy. „Maruško, ještě to zvažte. Vždyť se můžete domluvit jinak. Naše jméno je přece úplně normální.“ „To bych Pavlovi nikdy neudělala,“ stojí si za svým nevěsta a za pár dní se již hrdě podepisuje na úřadě jako mladá paní.
Nutno říci, že Marie snášela svůj úděl statečně. Při seznamování nikdy neprojevila rozpaky a skrývané posměšky se naučila přehlížet. Tak uběhlo několik let, během kterých se mladí manželé pokoušeli zplodit pokračovatele věhlasného rodu, jehož jméno se hrdě skvělo nad kovanými domovními dveřmi starodávného sídla. Nakonec se zadařilo a jednoho deštivého rána přišel na svět chlapec Viktor.
Dokud bylo dítě malé, nemělo se svým příjmením ty nejmenší problémy. Naučilo se ho říkat jako shluk hlásek, který nemá žádný konkrétní význam. Když se to tak vezme, Kunc a Paclt, jeho kamarádi ze školky, se taky nijak netrápili. Zlom nastal, když chlapec nastoupil do první třídy, kde se potkal s novými spolužáky. Tehdy se mu dostalo poučení ze strany protřelého Kamila, který mu ochotně vysvětlil, že by se za své příjmení měl vážně stydět. A Viktor si vzal jeho slova k srdci.
Jednou u večeře přestane chlapec jíst a položí svým rodičům otázku zásadního významu: „Mami, tati, proč se musíme jmenovat jako sprosté slovo?“ Zaskočená Marie se snaží zachovat klid:„Tobě se někdo posmíval?“ „Ani ne, jen jsem se o tom bavil s kluky.“ Viktor nejistě poposedne a poté naléhavým hlasem žádá: „Přejmenujme se, prosím. Kamil říkal, že to jde. Jeho maminka se jmenovala Božena a teď je to Barbora.“ „To není jen tak, Viky,“ říká Pavel. „Prosím, tati. Vždyť můžeme být třeba Špačkovi.“ Poté, co chlapec odejde spát, zasednou rodiče k vážné debatě, během níž dojdou k jednohlasnému usnesení.
Malý Viktor měl štěstí, neboť celá jeho rodina nakonec přijala významově neutrální maminčino dívčí jméno, za něž nebylo třeba se stydět. Kovaný památeční nápis byl odnesen na půdu, kde se mu dostalo čestného místa mezi dvěma vikýři. Pravdou je, že si tatínek ještě nějakou dobu pletl podpis, ale nijak zvlášť mu to nevadilo, protože měl svého syna opravdu rád.
