Článek
Pořídit si v dnešní době psa není nic těžkého. Někdo investuje do psa s průkazem původu, někdo si dojde pro psa do útulku, jiný bohužel koupí z množírny. Pes ale není věc, je to najednou člen rodiny, který vyžaduje nejen péči, ale také určité vychování. Nehledě na to, že ten, kdo má psa, by měl respektovat i své okolí. A to bývá u mnohých pejskařů problém.
Pes patří na vodítko
Zastávám názor, že pes patří na vodítko. Když máme dítě, je pro nás naprosto přirozené, že ho v případě rizikové či problémové situace chytneme za ruku nebo ho přidržíme třeba za bundu – například při přecházení silnice, když jede auto, když se potřebujeme něčemu vyhnout atd. Prostě ho v dané situaci nenecháme běhat, protože hrozí, že by se mohlo něco stát.
Člověk by očekával, že když je to přirozené u dětí, budeme to považovat za přirozené i u psů. Že ho přidržíme za obojek, připneme vodítko, případně ho zkrátíme. Prostě že zajistíme, aby se nic nestalo – nám, psovi ani komukoli jinému. Ale ouha, někteří pejskaři to očividně vidí jinak.
„On je hodný a nic neudělá!“
A tak si jdeme po polní cestě, užíváme si hezkého dne a trochy sněhu, který napadl. V dálce vidím postavu se psem, nevěnuji tomu velkou pozornost, protože jsou ještě daleko. Přibližujeme se a najednou zjišťuji, že pes nemá vodítko a pobíhá po cestě i po poli jako smyslů zbavený. Začínám tušit nebezpečí.
Stáhnu si syna blíž k sobě, beru ho za ruku. Teď půjdeme chvíli vedle sebe a budu dávat pozor. Možná až zbytečně, ale raději přehnaná prevence než řešení velkého problému. A je to tady – pes se rozbíhá přímo k nám. Zastavujeme se, pes kolem nás poskakuje a nahlas štěká.
Postarší pejskařka volá, že je hodný, že nic neudělá, že se nemusíme bát. Opravdu? Bojím se i já, dospělá žena, a snažím se vytvořit svým tělem bariéru mezi psem a synem. A začíná jít do tuhého.
Ano, nakopla jsem vašeho psa, i když za nic nemůže
Pes už je u mé nohy, sápe se po ní. Ne, vážně nevím, jestli tím štěkotem dává najevo radost, nebo vztek. Nevím, jestli mě chce zakousnout, nebo si jen hrát. Není čas to zjišťovat. Přímo proti němu vyrazím nohou, lehce ho nakopnu a on se o několik metrů stáhne. To už k němu konečně přibíhá jeho majitelka, na dně tašky vyštrachá vodítko a připne mu ho. Teprve teď mám jistotu, že se nic nestane.
Jen co má psa na vodítku, začne mi nadávat, co si to dovoluji. Nenechám si to líbit.
„Ano, nakopla jsem vašeho psa, i když za nic nemůže,“ odseknu. „Nejradši bych nakopla vás,“ pokračuji. A mám pravdu – ne, ten pes skutečně nemůže za laxnost svého páníčka, v tomto případě tedy paničky, která si asi myslí, že její nevychovaný domácí mazlíček je středem vesmíru. Jaksi zapomněla, že na tom světě není sama.
Berte to vážně!
Vyměníme si ještě pár peprných vět a jdeme každá svou cestou. A já doufám, že si tato dáma z celé situace vzala ponaučení – že pes není jen mazlíček na hraní, který zkrátí dlouhou chvíli doma v obýváku, ale že je spojen i s určitou zodpovědností. A pokud neumí poslouchat, měl by být v dosahu jiných lidí na vodítku. Měla by pochopit, že ostatní lidé, tedy my, opravdu nebudou věřit, že je „hodný a nekouše“.
