Článek
Co by měl dělat host v restauraci? Samozřejmě utrácet. Z pohledu restauratéra i obsluhy platí: čím víc, tím líp. Pak jsou hezké tržby, zisky, výplaty i dýška. Kdo v hospodě nechce utrácet, ať tam nechodí a přenechá místo jiným.
Není host jako host
Obvykle se setkávám s tím, že u nás hosté docela utrácejí. Dokážeme zvládnout a případně „odradit“ různé podivíny, kteří přijdou s notebookem a vydrží u jedné kávy sedět celé dopoledne. Stejně tak se rychle zbavíme partiček teenagerů, kteří k nám chodí kvůli wi-fi a myslí si, že jsme nějaký fast food, kde mohou bez konzumace trávit spoustu času.
Pak jsme tu ale měli dvě speciální skupiny: setkání klubu důchodců a sraz nějakého „maminkovského“ klubu s dětmi. Šlo o různé dny, ale pokaždé šlo o celkem početnou skupinu, která přišla odpoledne, takže nám nenarušovala polední ani večerní špičku. Bylo však znát, že to nejsou pravidelní hosté.
Tři hodiny nudy
Očekávali jsme, že si během těch odpolední moc neodpočineme – místo toho budeme oba dny obsluhovat hosty v salonku. Jenže dvacet lidí si objednalo jeden nápoj a pak nastala těžká nuda. Pravidelné kontroly salonku byly jako přes kopírák: společnost v čilém hovoru, ale množství nápojů ve sklenicích se prakticky neměnilo. Tedy až na dva postarší pány, kterým naše pivo evidentně chutnalo.
Jinak jsem tam každou chvíli chodila zjistit, jestli si někdo něco nepřeje, ale většinou jsem odcházela stejně „s prázdnou“. Byl to trochu nudný servis, a navíc naprosto v rozporu s mým přesvědčením, jak by měl fungovat vztah mezi hostem a restauratérem.
My byli bez peněz
Čekala jsem, že bude pěkná tržba a nějaká ta dýška, ale nedočkala jsem se. Celá skupina dohromady utratila zhruba tolik, co čtyři rozjetější hosté u jednoho stolu. Tomu pak odpovídala i výše spropitného – i když byla kolem deseti procent, při jedné objednávce je to směšná částka. Nicméně lepší než nic.
Kdyby se tohle stalo večer, kdy míváme běžně plno, asi by byl naštvaný nejen můj šéf, ale i já. Takhle šlo jen o odpoledne, kdy je většinou prázdno, takže o nic tak zásadního nešlo. I tak mě ale nepřestává udivovat, proč si lidé jako místo setkání volí právě restauraci, když zjevně nechtějí utrácet. Proč nejdou třeba do nějaké klubovny nebo malého sálu, kde je nikdo k objednání dalšího jídla či pití nenutí? No jo, jenže ten sál by museli zaplatit, zatímco u nás stačí dát padesátikorunu za nápoj a místo pro povídání, teplíčko a komfort, mají prakticky zdarma. Tak komu by se to nelíbilo, že?
