Článek
Říkám si, kam se u některých lidí poděla slušnost, kam se u některých lidí podělo gentlemanství? Není nic neobvyklého, že vejdu do obchodu a vidím tam naštvané, protáhlé obličeje, vulgární jedince, rodiče křičící na své děti i stále někam spěchající nakupující. Jasně, hledím si svého, ale kontaktu s takovými lidmi se člověk nevyhne. Jednou do mě vrazí košíkem, podruhé mě předběhnou ve frontě nebo mě prostě nevybíravě odstrčí. Jako teď, u regálu s pečivem.
Pár rohlíků k večeři
Neměla jsem v plánu dělat žádný velký nákup, jen koupit trochu čerstvého pečiva k večeři. V této sekci obchodu byl zrovna docela frmol. Několik nákupních vozíků, mezi nimi se proplétali nakupující a do toho ještě personál vytahoval ze své dopékací trouby další pečivo, které sypal do poloprázdných regálů.
Pár lidí spořádaně stálo a čekalo, jiní ukázali ostré lokty a prodírali se k místu, kde si naházeli svých pět housek do sáčku. Přitom nebylo kam spěchat. Jestli si to pečivo koupím teď, nebo minutu počkám a vezmu si ho potom, je úplně jedno. Jestli někdo řeší minutové zpoždění, měl by se nad sebou, a hlavně nad svým životním stylem, dost zamyslet. Nervozita, spěch a stres rozhodně nejsou věci, které by zdraví prospívaly.
Deset kousků stačí
Ti největší agresoři už podnikají závod směrem k pokladně, aby mohli honem zaplatit, vyběhnout z obchodu a s nohou na plynu (při porušování rychlostních limitů) mířit k domovu. Já se dostávám k regálu s pečivem s plánem nakoupit deset kousků. To by nám mělo k večeři stačit a něco zbude i na snídani.
Beru si dva sáčky a začínám nabírat. Do jednoho dám pět kousků, zavážu ho a uložím do košíku. A teď ten druhý – otevírám sáček a sahám pro první rohlík. Vtom do mě někdo dost tvrdě, nevybíravě a agresivně narazí.
Neboj se, já ti ten rohlík nevykoupím
Chlap, kterému mohlo být tak padesát, byl tou osobou, s níž jsem se srazila. Protože jsem to nečekala, myslela jsem si, že jde o omyl – že se někomu uhýbal a omylem o mě zavadil, nebo že trochu zavrávoral a došlo ke kontaktu. Ale ono ne, on to udělal schválně. Asi mu připadalo, že si ty rohlíky nabírám moc dlouho, nebo se snad bál, že mu je všechny odnesu?
„Neboj se, já ti ten rohlík nevykoupím,“ smála jsem se agresivnímu kupujícímu. Dost rozhořčeně se na mě podíval s viditelnou agresí v očích. Ustoupila jsem tedy a s dalším posměškem, že nechám regál jen pro něj, jsem ho nechala nakupovat. Svou špinavou rukou se zanořil pro ty spodní, patrně v přesvědčení, že jsou nejčerstvější a nejměkčí. A já v tu chvíli věděla, že si už další radši nekoupím.
To jsme zvířata?
Myslela jsem, že jsme lidé, že máme rozum, znalosti, zkušenosti, že dokážeme ovládat své emoce. Že se neřídíme jen pudy, že jsme u pultu s rohlíky, kde si dáme vzájemně přednost, počkáme, v klidu si nabereme. Ale u některých to vypadá, jako by právě doběhli k mršině, z níž si musí urvat co největší kus, přesně jako v přírodě. Ale, milí hulváti, žijeme v moderní společnosti – tady právo silnějšího není potřeba uplatňovat. Nebojte, na všechny se dostane.
