Článek
Také jsem celkem dlouho bydlela u rodičů. Ale vím moc dobře, že mi přišlo naprosto normální doma nejenom pomáhat, ale také na domácnost něco přispívat. Měla jsem tam jídlo, teplo, máma prala, starala se o mě. Bylo pro mě normální něco dávat a přiložit ruku k dílu. Ale současné děti? Ty to očividně mají jinak.
Mohl bys přispívat
Mluvila o tom se mnou má kamarádka Lucka. Má syna, již dostudoval a nějak se mu nechce do vlastního. Chodí do práce, ale pořád bydlí v mamahotelu—tedy ve svém pokoji, v bytě svých rodičů. A nic prý nenasvědčuje tomu, že by se měl někam stěhovat, že by si hledal něco svého—ať už nájem, nebo vlastní. A to přesto, že už prý má zaměstnání a normálně vydělává.
A tak Lucka svému synovi navrhla, že by přece mohl něco přispívat na domácnost. Pár tisícovek by stačilo, jako podíl na běžných nákladech—za jídlo, praní atd. A Lukáš, její syn? Prý se na to absolutně netvářil, ba co víc, dokonce měl argumenty, které, když jsem vyslechla, mě odrovnaly. A to jsem ve svém životě opravdu ledacos slyšela.
Bych měl málo
Lucka prý nechápala, jestli to myslí opravdu vážně. On že by na domácnost rád přispíval, ale že by potom měl málo. Šetří si na auto, chodí na party, kupuje si oblečení za své, má určitý životní standard. A dávat 5 000 měsíčně pryč by mu ho prý dost narušilo. Když jsem to slyšela, skoro mě to odrovnalo.
Udělej tohle
A říkám jí jediné—udělej tohle: napiš na papír všechny náklady, kolik by platil, kdyby bydlel sám. Nájem, elektřinu, vodu. Dále všechno jídlo, co by si musel platit. A to by koukal, že by to nebylo obyčejných pět tisíc, ale klidně trojnásobek nebo i čtyřnásobek. Napiš mu to, ukaž mu to a dej mu ultimátum.
Buď pár tisíc za mama hotel, nebo pořádnou pálku ve vlastním. A uvidíme, jak se Lukášek popasuje s tím, že by jeho životní standard klesl ještě víc, než si myslí. Být to na mně, tak ho vykopnu rovnou. Ale chápu, že je to její syn a chce mu dát alespoň jednu šanci—aby se nad sebou mohl v první řadě zamyslet. A vědět, co pro něj máma dělá a že je fér jí za to taky něco dát.
