„Tak se za tím lepším platem klidně hned odstěhuj,“ odsekl v práci provozní

Výplata je v práci věčné téma. Já jsem objektivní, takže mi je úplně jasné, že my jako zaměstnanci chceme měsíčně brát co nejvíc, co jen půjde. A náš zaměstnavatel chce pochopitelně pravý opak – dávat nám co nejméně, co to jen jde. Výsledkem je pak nějaký kompromis, nějaká společná řeč, kterou nakonec potvrdíme ve smlouvě.

Téma platů je u nás dlouhodobě předmětem velkých diskusí. Jedni chtějí, aby byl každý odměňován individuálně, a tedy aby neexistovala jednotná hodinovka. Aby se rozlišovalo, kdo je nový, kdo je brigádník, kdo tu pracuje dlouho, nebo třeba kdo umí lépe jednat s lidmi a kdo dokáže lépe prodat.

Jiní zase chtějí, abychom měli všichni stejně – stejnou hodinovku na place, a dokonce aby se dýška dělila rovným dílem. S tím ale naprosto nesouhlasím. Když vím, že jsou některé mé kolegyně mnohem línější než já a na hosty by mohly být také milejší, nechápu, proč by měly mít stejné peníze jako já, která se snaží na maximum, aby byl host spokojený.

A potom je tu další problém: jsme menší město. A o padesát kilometrů dál je krajské město, kde má obsluha v restauracích platy mnohem vyšší… Mně je to ovšem celkem jedno. Chápu, že naše městečko se s velkou metropolí srovnávat nedá a rozdíl v platech je prostě normální věc. Stejně jako je normální, že u nás platíme za nájem o několik tisícovek méně než za víceméně srovnatelný byt tam. Všechno má prostě své pro a proti.

Jenže jedna z mých kolegyň se s tím nesmířila. Prý už byla i na pohovoru, zjistila plat a teď „dělá tlaky“. Chce takový plat, jaký mají servírky ve zmíněném městě. Ale nepochodila. „Tak se za tím lepším platem klidně odstěhuj,“ odsekl provozní. A bylo po debatě. Žádná diskuse, žádná dohoda – jasný vzkaz: Pokud chce vyšší mzdu, může se za ní přestěhovat.

A jak to dopadlo? Dle očekávání. Nikam se nestěhuje ani nikam nedojíždí. Práci nezměnila. Mít vyšší plat by bylo sice fajn, ale k čemu by jí bylo mít na výplatnici o pět tisíc víc, když by ty samé peníze navíc dala za vyšší nájem? A dojíždění? Na první pohled přijatelné, ale ne každý chce trávit skoro hodinu ve vlaku a MHD, což by v součtu stálo několik stokorun týdně, tedy přibližně další tisícovku měsíčně.

Nebyl to tedy nic jiného než výkřik do tmy. Možná snaha o zvýšení platu s poněkud podivnou argumentací, která se nesetkala s úspěchem. Na jednu stranu je to škoda, nebránila bych se tomu, kdyby nám přidali. Ale argumentovat tím, že „jinde mají víc“? No, to mají třeba i v Německu, ale zajít si tam večer na pivo do obyčejné restaurace leze do peněz mnohem víc než u nás. Zkrátka každá mince má dvě strany.