„Vypadám snad, že stanovuji ceny?“ odbyla pokladní nespokojeného zákazníka

Je mi jedno, kolik co stojí a za kolik obchodníci prodávají své zboží. Základní potraviny jsou stále za normální ceny, díky akcím lze nakoupit levně a když je něco na můj vkus vyloženě drahé, mám přece jedinečnou možnost – nekoupit to nebo to koupit jinde. Dávno nežijeme v socialismu, kdy byl ve městě jen jeden jediný obchod s jedním typem zboží za pevnou cenu a my jinou možnost neměli.

Dnes jsou města plná různých super- a hypermarketů a my jako zákazníci máme možnost výběru: z různých druhů zboží, akcí i cen, za které můžeme nebo nemusíme nakoupit. A dokud to u nás nebude jako v Chorvatsku, dá se říct, že jsou tu ceny vesměs v pohodě.

Na druhou stranu musím objektivně říct, že mi opravdu připadá, že se v obchodech zdražuje. Mám pocit, že věci stojí víc než dřív, nebo že cena zůstává stejná a zmenšuje se balení. Zároveň se ale za poslední roky zvýšila minimální mzda a konečně klesají i ceny energií. To jen pro úplnost: když řeknu ono pomyslné A, měla bych dodat i B. Takže ano, zdražuje se, ale nemám pocit, že by se mi kvůli tomu snižovala životní úroveň.

Chipsy, čokolády, káva, kořalka, pivo – to vše je podle mého názoru rozhodně dražší než dřív. Na druhou stranu nejde o věci, které člověk ke svému životu nutně potřebuje. Bez toho všeho úplně v pohodě přežiju. Takže když na tyhle věci nemám, prostě si je nekoupím. To je přece normální.

Na druhou stranu mi věci, které k životu opravdu potřebujeme, nepřijdou zase tak drahé. Těstoviny nebo rýže v akci vyjdou na pár korun, sezónní ovoce a zelenina také. Maso si stále drží akční ceny kolem stovky za kilogram, mouka i mléko jsou vesměs za pár korun. Z tohoto pohledu s cenami problém nemám.

Ne každý na to má očividně stejný pohled jako já. Samozřejmě chápu, že se najdou lidé, kterým se ceny nelíbí. Tady bych ale očekávala, že se rozhodnou pro „chorvatský scénář“ – tedy bojkot obchodníků, dokud nezačnou ceny snižovat. Jenže překvapivě tohle nedělají. Naplní si košík zbožím, až jim doslova přetéká, a potom si vylévají zlost na nevinné, nebohé pokladní.

Jako pán přede mnou ve frontě. Na pásu měl vyložené zbytečnosti, jako sušenky, instantní kávu, instantní polévky, nějakou konzervu, slané tyčinky, dva lahváče a k tomu pár dalších, řekněme už trochu normálnějších věcí. Pořád sledoval displej pokladny, kde naskakovala jedna cifra za druhou. Jakmile pokladní vyřkla výslednou sumu, začal se rozčilovat, kolik musí platit, kolik co stojí a jak zvládne celý měsíc vyžít.

Pokladní ale ani nehnula brvou – patrně je na podobné kverulanty zvyklá. Zvedla oči a s mírným úsměvem mu řekla: „Vypadám snad, že stanovuji ceny?“ A bylo po konfliktu. Pán vytáhl hotovost, pokladní mu vrátila a celá transakce se uzavřela.

Je v pořádku být s něčím nespokojený. Ale proč si svou zlost a frustraci viditelně vylévat na někom, kdo na to nemá žádný vliv? Kolik takový člověk napsal e-mailů nebo dopisů třeba na centrálu toho supermarketu, nebo přímo do zahraniční mateřské pobočky? Myslím, že ani jeden. Seřvat prodavačku za kasou nebo si zanadávat na sociální síti v komentářích je totiž vždycky jednodušší.

Zdroj:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-chorvate-pokracuji-v-bojkotu-kvuli-cenam-potravin-tentokrat-se-zamerili-i-na-pekarny-40509135,

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-smrskflace-v-cesku-vedle-bramburek-se-zmensilo-i-baleni-kecupu-ci-jaru-40489143,

https://www.mpsv.cz/minimalni-mzda,

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-kolik-budete-platit-za-elektrinu-a-plyn-dodavatele-chystaji-nove-ceniky-264229