Albrecht Dürer - Norimberk, Itálie a nejslavnější zajíc v historii umění

Sám se ve městě, spojeném s historií Svaté římské říše vyučil zlatníkem, stejně tak jako jeho otec i dědeček dávno před ním, ostatně ze zlatnického rodu pocházela i matka. Umělecké zlatnictví mladému Albrechtovi sice neučarovalo, ale za to jej naučilo citlivému vnímání světa, bez něhož se nemůže malířská genialita projevit. Otec se do Norimberku přestěhoval v sedmnácti letech z Uher z dnešní oblasti na pomezí Maďarska a Rumunska a Albrechta si pořídil jako třetího z celkového počtu osmnácti dětí!

Slavný malíř, grafik, autor teoretických spisů o umění, matematice a třeba o opevňování, prožil svůj plodný život ve stylu renesančního člověka. Jeho zájmy zasahovaly spektrum neuvěřitelně širokého záběru. Takové osobnosti mohla rozvíjet teprve tehdy se rodící renesance - a to ještě ne všude. Svěží vítr přivanul z její kolébky Itálie, tam také čerpal Dürer svojí celoživotní inspiraci. Krátce před jeho první studijní italskou cestou mu otec vybral budoucí nevěstu Agnes, slečnu ze zámožné patricijské rodiny. Partnerka se k bohémské duši umělce zřejmě nehodila ideálně, ale z materiálního hlediska projevil otec ten správný smysl pro realitu. Do začátků se peníze nevěsty nadmíru hodily…Manželství s paní Agnes Dürerin sice zůstalo bezdětné, zato ona značnou měrou přispěla k ekonomickému úspěchu jeho tvorby a po smrti manžela spravovala jeho pozůstalost.

Albrecht na Itálii miloval všechno a ze všeho nejvíc benátské laguny. Nádheru Benátek nejenom studoval, ale také už jako uctívaný umělec spoluvytvářel aktivně – třeba když se na něj obrátili němečtí obchodníci, aby jim pro jejich benátský kostel namaloval „Růžencovou slavnost“. Z Benátek jej až dlouho po svém vzniku dovezl k nám císař Rudolf II a obraz nyní představuje jeden z nejvzácnějších obrazů pražské Národní galerie. Už před tím kolem roku 1500 se Albrecht odhodlal k nejzásadnějšímu kroku svého života. V rodném městě založil vlastní dílnu. Jako vždy po dobu lidské historie - tak magický letopočet lákal ke spekulacím o konci světa a celkově vytvářel negativní nálady. Ne však v Norimberku, městě prosperujícím víc než kdy před tím. Malíř a grafik rychle ukázal i svoje podnikatelské nadání, vydělával na zakázkách ohromné jmění a pod Norimberským hradem si koupil jeden z nejhonosnějších domů ve městě. Chodil malovat do terénu a kreslil akty podle živých modelů, což nepatřilo ve své době k úplně častým a běžným praktikám jeho kolegů z umělecké branže. Tedy s výjimkou Itálie.

Při tom všem stačil pracovat jako člen rady města, tím rostla jeho společenská prestiž a logicky i poptávka po jeho tvorbě. Roku 1512 se Albrecht dočkal pocty nejvyšší. Císař Maxmilián Habsburský jej obdařil titulem dvorního malíře s pevnou doživotní rentou a zahájil tím nesmírně cennou sérii portrétů císařské rodiny. V souvislosti s Habsburky kosmopolitní malíř ke konci života naposledy cestoval do Antverp a Bruselu, tedy do měst pomalu přerůstajících obchodní slávu a umělecký lesk osudového Norimberku a zbožňovaných Benátek. V roce 1528 zemřel po návratu z Holandska pravděpodobně na komplikace spojené se srdeční nebo cévní chorobou.

Při tak těsném sepjetí osudu města a osudu výjimečně nadaného umělce jsou jeho stopy patrné na každém kroku. V kostele svatého Sebalda, nacházejícího se v rodné norimberské čtvrti Sebaldov, jej pokřtili, tam se i oženil, a na hřbitově svatého Jana už mimo městské hradby jej pohřbili. Ve vlastním domě pod hradem prožil posledních téměř dvacet let. Ničivé bomby koncem druhé světové války jako zázrakem celý hrad i dům Albrechta Dürera míjely, takže dnešní muzeum umělce si mohou návštěvníci prohlížet v autentickém, tedy na Norimberk netypickém, prostředí. V objektu známém jako „Albrecht-Dürer-Haus“ uvidí ateliér, tiskárnu a také originály či kopie z jeho obsáhlé tvorby, ale ta je v daleko širším měřítku zastoupena v Germánském národním muzeu na opačné straně města. Ze svého domu to neměl k císaři daleko, vždyť Maxmilián sídlil na Norimberském hradě jen o pár metrů nad ním.

Nedaleko od umělcova domu stojí nezbytný figurální památník s jeho postavou. A kromě toho na náměstí nedaleko kostela „Frauenkirche“ i neobyčejně kreativní bronzová plastika z roku 1984. Nestvůrně pojatý zajíc tím vzdává poctu celoživotnímu dílu nejslavnějšího Norimberčana všech dob, a to v narážce na jeho akvarel zajíce z roku 1502. Rozměry nenápadný akvarel ušáka s věrně zobrazenou srstí a jeho oči plné napětí a strachu si generace vybraly za symbol Albrechta Dürera a zároveň také za symbol jeho města. Byli spolu propojení jakousi neviditelnou pupeční šňůrou.

Zdroje:
WOLF, Norbert. Albrecht Dürer - Génius německé renesance. Praha: Slovart, 2007 
Matthias Mende (Hrsg.): Albrecht Dürer – ein Künstler in seiner Stadt. Tümmels, Norimberk 2000