Za patrona města byl vybrán Bartoloměj, světec zaživa stažený z kůže

Natolik silně ovládl myšlenky otců – zakladatelů, že si jej západočeské město už v době svého založení zvolilo za svého patrona, podobně jako ne příliš vzdálený německý Frankfurt nad Mohanem nebo přece jen odlehlejší belgické město Liege. A u nás ještě Kolín, Pardubice nebo Rakovník.

Hřbitov a jiné podivné stavby na náměstí kolem hlavního svatostánku

Asi už nikdy nikdo v pramenech nedohledá, čím jeden z dvanácti Ježíšových apoštolů tolik fascinoval nejstarší obyvatele Nové Plzně, jestli svým potupným koncem, kdy jej zaživa stáhli z kůže, či ještě jinými a obdivuhodnými vlastnostmi. Ačkoliv zasvěcení nějakého kostela právě tomuto světci nepatří v české kotlině mezi nejčastější, Plzeňští dokázali pro svého Bartoloměje vybudovat chrám známý pro své umělecké hodnoty široko daleko. Uvěříme-li v poněkud zavádějící, ale ne zcela pravdivou hypotézu, že lokátor Jindřich založil město z pověření krále Václava II. právě v roce 1295, potom se první písemně doložená zmínka o budovaném kostele objevila až nečekaně brzy, už po dvanácti letech.

Pravda, tehdy ještě šlo o kostel zasvěcený Všem svatým, tak se skutečně kostel na náměstí jmenoval podle nadřízeného a do dnešních dnů zachovalého svatostánku v městské čtvrti Roudná v katastru tehdejší obce Malice. Po roudenské stavbě nový kostel na náměstí své zasvěcení přebíral. K patronaci podle apoštola Bartoloměje došlo až později, když si město vybralo za svého patrona tohoto světce. Tedy nejdříve patrona pro samotné město a potom hlavní kostel. Už v roce 1310 získal patronátní právo nad rozestavěným plzeňským svatostánkem Řád německých rytířů a město si kvůli tomu přivodilo nejednu obtížně řešitelnou situaci. Takže posloužilo jen ku prospěchu věci, když se rytířský řád odtud stáhl v roce 1546 zpět.

Už od samého začátku se předimenzované náměstí s dvojicí vynechaných uličních bloků, mimochodem v té době jedno z největších na evropském kontinentu, zdálo nepřirozené veliké, a proto se jej plánovači města pokusili vyplnit dodatečnou monumentální stavbou. Radní si tím pochopitelně zadělali na nekonečné množství problémů a zásadních urbanistických prohřešků. Hřbitovní zeď, která byla kolem Bartoloměje skutečně postavena, zúžila prostor k domovním štítům po obvodu náměstí a tam často nekontrolovatelně vznikaly další stavby a někdy až absurdní aktivity. Hned za hřbitovní zdí vzniklo tržiště, pranýř, lékárna, škola – a to vše vytvářelo z jediného plzeňského náměstí kolem kostela netypický a nepřirozený kolorit, málo vídaný jinde. V dobách začínajících husitských nepokojů už probíhala výstavba kostela více než sto let a pořád se ještě ani vzdáleně nepřibližoval stavu, jak jej známe nyní.

Zmatek kolem věží

Ale svoje náboženské poslání a funkci pochopitelně v rámci možností plnil i rozestavěný. Tehdy už stály obvodové zdi až po výšku současné římsy a do této výšky se vyzdily také obě původně zamýšlené věže. Hlavní dominanta však v té době stávala jinde. Tu tvořila vysoká věžice stanového krovu vyrůstající přímo ze střechy, výškou téměř srovnatelná s věží naší doby. A po té dřívější stanové už dávno nezbyla v panoramatu města žádná památka. Ačkoliv během husitských válek často nezůstal v českých městech kámen na kameni, zástavba Plzně z nich vyšla otřesena jen málo, přestože město tehdy sehrálo v běhu překotných událostí naprosto zásadní roli.

Až do několikanásobného obléhání Plzně husity měli stavitelé chrámu jasno, že v duchu přísných kánonů své doby dodrží přísnou symetrii nejprestižnějšího západního průčelí s dvojicí založených věží a reprezentačním vstupním portálem mezi nimi. Později však dogmatický požadavek gotického dvojvěží vzal za své, naopak v Evropě dostávaly zelenou kostely s věží jedinou, které při pohledech z různých úhlů vypadají různě a svým způsobem zajímavěji. Padlo zásadní rozhodnutí, a to realizovat pouze jedinou věž a druhou už ne. Taková změna koncepce po staletích rozestavěného objektu nebyla ničím neobvyklým, vyskytovala se skoro na denním pořádku.

Ještě v době husitských válek zůstala hlavní loď nezastřešená, ale po jejich konci se už od zamýšlené dvojice věží upustilo. Plzeňská „novostavba“ ani po téměř třech stovkách let po položení základního kamene neměla jasnou koncepci, jakým směrem se bude dále vyvíjet, nejen z hlediska počtu budoucích věží, ale i z hlediska vnitřní koncepce. V osmdesátých létech patnáctého století padlo konkrétnější rozhodnutí, když se dostavěla spolu se Šternberskou kaplí jenom severní věž z původně uvažované dvojice. Ta stojí na stejném místě jako dnes, ale dříve mívala jinou podobu.

Po požáru, způsobeném bleskem v roce 1525, se složitá stanová střecha s věžicí nad hlavní lodí už nikdy neobnovila a kostel tak získal vnější vzhled přibližující se koncepčně dnešnímu stavu. A ten představuje jednu jedinou věž plus jednoduchou střechu nad celou zbývající hmotou kostela. A spolu se zjednodušením konstrukce krovu zmizela ta věž jediná stanová, která tak dlouho dominovala městskému panoramatu v osamocení. Nescházelo mnoho a plzeňský chrám mohl mít věže celkem tři. Po všech peripetiích osudu zůstala jenom jedna, za to však unikátní, se svými 103 metry vůbec nejvyšší kostelní věž v České republice a v době jejího dokončení v roce 1837 druhá nejvyšší kostelní v celé Evropě.

V souvislosti se zamýšlenou dvojicí věží se v Plzni traduje dávná pověst o dvou sestrách, které slíbily financovat každá jednu věž. Ovšem poté, co jedna z nich bez závěti zemřela, její majetek si rozebrali chamtiví příbuzní. Financovat už dál nebylo z čeho, prostředky zbývaly jen na jednu věž. A tak od doby této smutné události definitivně platí nápěvek z populární lidové písničky, že okolní kopce převyšuje pouze jediná plzeňská věž, druhá nepřibyla. Mimochodem při zkoumání historických vedut se jednoznačně potvrzuje, že kromě bartolomějské věže se na panoramatu Plzně neméně výrazně uplatňovaly ještě dvě jiné dominanty: kostel Nanebevzetí Panny Marie u františkánského kláštera a rovněž kostel svaté Markéty dominikánů. A posledně jmenovaná věž údajně převyšovala ve své době i tu bartolomějskou.

V květnu roku 1993 byla rozhodnutím papeže Jana Pavla II. zřízena plzeňská diecéze vedená biskupem a z „obyčejného“ kostela se rázem stala vznešená katedrála.

Zdroje:
SOUKUP, Jan. Katedrála svatého Bartoloměje v Plzni. Plzeň: Agentura David a Jakub s.r.o., 2012
 DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky. 1. vyd. Praha: Soukup & David, 2002. Kapitola Plzeň