Článek
Ovšem nejen nad Plzní, nad celým naším národním společenstvím zůstává viset jeden temnotou prostoupený mrak s pachutí bezmoci a beznaděje. Ten mrak se definitivně zformoval v noci z 29. na 30. září 1938 a v papírové podobě byl zpečetěn čtyřmi podpisy v jinak sympatickém městě, vzdáleném od Plzně vzdušnou čarou jen dvě stě dvacet kilometrů. Je to už dávno. A po pravdě řečeno ne každý má náturu se k těm nepříjemným záležitostem vracet. Nicméně nejenom historici a stále řídnoucí pamětníci oněch událostí, ale rovněž i ti ostatní, včetně mladých se svými úplně jinými starostmi, by měli vědět, jak moc tehdy Mnichov českými zeměmi a konkrétně Plzní a jejím okolím otřásl.
Důsledky smlouvy z Mnichova pocítili lidé z Plzeňska okamžitě – rázem se rozdělili na ty, kteří zůstali ještě v republice a na ty s trvalým bydlištěm už mimo dosavadní stát. K německé zóně přiřadili aktéři pod smlouvou podepsaní třeba Litice nebo Lhotu, dříve u Dobřan a nyní u Plzně, tedy obce dnes pod největší západočeské město spadající. Jinak řečeno: československá hranice procházela okrajovými částmi města a mimo ni se ocitly nedaleké Robčice, Šlovice i Zbůch, stejně tak jako jenom o málo vzdálenější Dobřany, Nýřany nebo Malesice. Vlak z Klatov na plzeňské hlavní nádraží, když už se nepřehledná situace poněkud normalizovala, překonával státní hranici hned dvakrát a pokaždé se prováděla běžná hraniční kontrola.
Stranickou centrálu v Husově ulici (na snímku vpravo) si okupanti vybrali na dohled od Velkého divadla (v pozadí vlevo)
Německo si v pohraničních územích zabralo pro sebe asi pět milionů obyvatel a zdaleka nejen Němců, půl druhého milionu Čechů a Slováků se v důsledku smlouvy ocitlo mimo svou vlast. A počínaje polovinou března mělo být ještě hůř. Dne 14. března byl vyhlášen Slovenský štát, o den později po nedůstojném a ponižujícím jednání prezidenta Emila Háchy s Adolfem Hitlerem v Berlíně kapitulace a ztráta suverenity Čech a Moravy. Dne 16. března vstoupil v platnost nechvalně známý protektorát jako součást Velkoněmecké říše. Okupační armáda se na vstup do země, ještě před několika hodinami sice okleštěné, přece jen ale formálně svobodné, pečlivě připravila a v plzeňských ulicích se objevila už po šesté hodině ranní. To proto, aby nikoho ani ve snu nenapadlo klást odpor. Ve slušivých leč nenáviděných uniformách se okupační vojáci přibližovali do centra města od okrajové čtvrti Bory po Klatovské třídě, severní vlna přišla po Karlovarské ulici a pozdější západní se přesouvala od Skvrňan. Ostatně podobné přesuny nepřátelských armád po podobných trasách nezažívalo město poprvé ve své historii.
Náležitě připraveni byli i ti z řad nacistů, kteří měli v plzeňských podmínkách přivést vystrašené obyvatele „k rozumu“. Mocní a Hitlerovi bezmezně oddaní měli do budoucna nahradit dosavadní správu českého města. Formálně nejvýše stál Plzeňský Oberlandrat, jeden z dvanácti oblastních šéfů kontrolujících každé místečko protektorátu. Kromě okresu Plzeň pod něj spadaly teritoriálně blízké okresy Přeštice, Kralovice a Rokycany z dnešního Plzeňského kraje a také bývalý středočeský okres Hořovice. Nejvýše postavený západočeský prominent, řekněme s pravomocemi současného krajského hejtmana, přesídlil spolu se svým aparátem, k tomu s Gestapem a ještě s německou policií do prakticky jediné nové administrativní budovy, která se právě v Plzni dokončila a ještě voněla novotou. Stála a dodnes stojí na Anglickém nábřeží řeky Radbuzy. Nyní slouží Policii České republiky, a přestože v toku před ní již proteklo nezměřitelné množství vody, starší Plzeňáci znalí souvislostí ji neřeknou jinak než GESTAPO. Ne hanlivě, ne z nostalgie, ale z tradice udržování pomístního názvosloví.
Na adrese Klatovská 19 se nacházelo německé hlavní vojenské velitelství a také tady byla podepsána 6. května 1945 kapitulace. V současné době se objekt přestavuje na muzeum osvobození
Místa spojená s nenáviděnou mocí
Z pochopitelných důvodů okupační administrativa nijak nepřála nové výstavbě a prakticky ji totálně zamrazila. Budova na Anglickém nábřeží dokončená v dubnu 1941 jí ovšem přišla vhod, protože šlo o jeden z mála náročných projektů, připravovaných už před okupací. Ta se teď v kontextu náhodných souvislostí náramně hodila. Podobný osud zažila i trolejbusová linka od Městských lázní na Doubravku, jejíž dřívější příprava už dospěla do takového stádia, že ji okupanti neměli proč zastavit. Druhá významná bašta nacistů stála v Husově ulici č. 3 nedaleko od křižovatky u Velkého divadla a v ní se nadřazená okupační moc připravovala proti místním „méněcenným Plzeňanům“ ideologicky, tady sídlil krajský stranický aparát NSDAP, i bez fyzických zbraní mocnější než vojenská posádka. Na objektu, jemuž se ve městě říkalo „hnědý dům“, se skvěla na fasádě říšská orlice ve vší své parádě a nadutosti. Okupační symbol „Reichsadler“ tam visel až do povstání, osvobození a konce války v roce 1945.
Vojákům okupační mocnosti v Plzni velel generálporučík Georg von Maewski, který snad nejvíce potěšil obyvatele posádkového města počátkem května 1945, když vyhlásil kapitulaci a Plzeň se tak stala po létech dlouholeté okupace opět svobodnou. Došlo k tomu na Klatovské třídě nedaleko památníku osvobození na křižovatce U Práce v objektu s cenným interiérem od architekta Adolfa Loose. Také Němec, i když rodák z Brna, jenomže ten Plzeň proslavil daleko pozitivnějším způsobem než jeho krajané v době okupace. Důstojník Maewski okamžitě v ten samý den po vyhlášení kapitulace ještě na Klatovské spáchal sebevraždu. Podobně dopadl v květnových dnech 1945 i Konrad Henlein, bývalý učitel tělocviku, šéf civilní správy protektorátu a důležitý host týdenních oslav NSDAP. Ty probíhaly jako poslední velká nacistická manifestace na plzeňském náměstí v září roku 1943.
Budova bývalého Gestapa na nábřeží Radbuzy, mezi ní a nejvyšším kancelářským objektem ve městě právě probíhá stavba polyfunkčního „Paláce Anglické nábřeží“
Po atentátu bez zábran
Sedmatřicetiletý Reinhard Heydrich se ve své čerstvě jmenované funkci protektora Čech a Moravy ze září roku 1941 ani nestačil ohřát, když okamžitě inicioval nové represe a na intenzitě sílící hrozbu teroru. Následky jeho z Londýna řízené likvidace okamžitě pocítili v protektorátu všichni, ti v Plzni především popravami na vojenské střelnici v Lobzích, která až mnohem později v mírových dobách zažila svoje příjemnější období slávy. To, když se tu konaly střelecké soutěže na nejvyšší mezinárodní úrovni.
Parašutisté Gabčík a Kubiš zaútočili v Praze-Kobylisích dne 27. května 1942 na mercedes s poznávací značkou SS – 3, která už svojí okázalou výjimečností dávala tušit, jak prominentního Němce vozidlo převáží. Brzy po smrti protektora se na plzeňském náměstí sešlo šedesát tisíc lidí a ti do jednoho spolu s hlavním řečníkem ministrem Emanuelem Moravcem atentát odsoudili. Památku zesnulého zastupujícího říšského protektora se nacistický aparát rozhodl uctít tak, že do jednoho roku po atentátu v celkem devatenácti našich městech nazval některou významnou ulici jeho jménem. V Plzni se ulicí Reinharda Heydricha stala Klatovská. Na slavnost ve Velkém divadle spojenou i s vojenskou přehlídkou přijel dne 30. května 1943 také Karel Hermann Frank, dřívější knihkupec z Karlových Varů a během okupace velice vlivný politik v Sudetoněmecké straně.
Západočeská metropole se nacistickou okupací ocitla v nezáviděníhodné roli sídla zbrojovky, která v pomnichovském období zajišťovala převážnou část zbrojní výroby německé říše. Nacisté se na alespoň zdánlivou legitimizaci následníka škodováckého gigantu připravili včas, když jej už 15. března 1939, tedy v den potupné kapitulace československého prezidenta, převedli do majetku koncernu Reichswerke Hermann Göring. Celá transakce měla působit věrohodně tím, že původní francouzský vlastník své akcie prodal bankám a ty plzeňskou a spolu s ní i brněnskou zbrojovku začlenili do mohutného koncernu. Ten na území Protektorátu zaměstnával až sto padesát tisíc osob a v rámci Říše se s ním mohla srovnávat jenom historicky proslavená továrna Krupp v Essenu. A když už byla i ta v průběhu války vyřazena z provozu, nezbylo nacistům nic jiného než nasazovat především děla a munici na bojových frontách hlavně produkci z Plzně…
Při pohledu zprava se nejblíže nachází výšková budova, rozestavěný areál a rozlehlý objekt Policie ČR se žlutou fasádou
Výroba v hlavních provozech ve městě i v osamocené bolevecké muničce před obcí Třemošná byla organizována ve striktní režii a pod přísným politickým dohledem gestapa. To se snažilo všemožným způsobem motivovat zaměstnance zbrojovek zvýšením mezd či nadstandardními příděly jinak nedostatkových potravin a v hlavní škodovácké jídelně pro ně každou sobotu organizovalo nejrůznější akce zábavného charakteru. Ale co naplat. Pocit, že svojí poctivou prací pomáhají k vítězství zbraní úhlavního nepřítele, vedl spíše k depresi, pesimizmu a pokud to šlo i k příležitostným sabotážím.
Zdroje:
FANTOVÁ, Kateřina. Plzeňský uličník. Pročpa se takle menujou?. Plzeň: Starý most, 2019.
PLCH, Milan; PLCH, Roman. Tajemná místa nacismu : fascinující místa české historie. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2018
