Článek
Ale po pravdě řečeno mnohdy také přinášela více škody než užitku. Dotklo se to mimo jiné i většiny mnišských řádů. Přesněji řečeno těch, nad nimiž vídeňská vrchnost udělala křížek a o kterých usoudila, že se chovají jako „pro společnost dost málo užitečně“. Došlo tak na uzavírání některých klášterů, došlo i na mnišské řády ve městě Plzeň.
Areál kláštera v Teplé se nachází v příjemném prostředí obklopen okolním parkem
Zachránci z nepříliš vzdáleného kláštera
Po zrušení místních dominikánů převzala rozsáhlý areál hlavního mužského kláštera v místech současné předimenzované soudní budovy instituce nazvaná Náboženský fond. A spolu s ním i menší soubor domů pro jejich jeptišky ve Smetanových sadech, kde se dnes nachází vědecká knihovna vedle tzv. Branky, Tato nově vytvořená organizace potom spolu s městem hledala možnost, jak dál oba dva původně církví spravované komplexy účinně využívat. A v případě prostor po jeptiškách padlo neočekávané, leč chvályhodné rozhodnutí. Z dřívějšího vzdělávacího zařízení, fungujícího ještě v dobách starého svatoanenského kláštera, se rozhodli noví odpovědní činitelé vybudovat školní instituci typu lycea či gymnázia, v reáliích Plzně tedy naprostou novinku.
Zbývalo jen najít tu nejsprávnější formu dalšího způsobu financování a celkové organizace provozu, protože se jednalo na svou dobu o docela náročnou pedagogickou instituci. A tak došlo k situaci, kdy někdejší dominikánky byly vystřídány neméně zbožnými premonstráty z kláštera v Teplé s posláním založit tu jakousi školu vyššího řádu. Z Teplé do Plzně je to vzdušnou čarou pouhých 44 kilometrů, na dnešní dobu maličkost, tehdy docela obtížná komplikace,
Takto složitě, na pomyslných troskách zrušeného kláštera, se vytvářela jedinečná školská struktura, jíž se v dobách národního obrození nemohla rovnat ve městě žádná jiná kvalitou, ani výší dosaženého vzdělání. Tepelský klášter zde časem začal pěstovat to pravé vědomí hrdého češství, které za přispění prastarého církevního řádu přecházelo od vyučujících k jejich studentům. I když tak jednoznačná přímočarost neplatila zdaleka u všech, a už vůbec ne vždycky. Ve městě se tak objevil nový náboj, nový impuls, kdy žáci zase na oplátku ovlivňovali své méně vzdělané příbuzenstvo i širší společenské okolí. Vrtkavý osud tak přivedl k dnešním Smetanovým sadům, uvolněných po zbořených městských hradbách, ty správné lidi ve správném čase a do správné budovy.
Objekt bývalého plzeňského gymnázia, provozovaného mnichy z tepelského kláštera, před nimi tu působily dominikánské jeptišky a nyní se v něm nachází vědecká knihovna
Který řád se osvědčil a jaký ne
Ještě podle původní zakládací listiny plzeňského gymnázia z roku 1776 měli školu spravovat místní dominikáni. Po zrušení jejich řádu o jedenáct let později ještě zůstávali dřívější profesoři na škole učit, ale postupem času je nahradili již zmínění tepelští premonstráti. Jak bychom řekli současným jazykem noví zřizovatelé školy. Habsburská monarchie, jejíž náročná, ale bohužel stále bezedná ekonomika, byla schopna spolykat sumy v jakékoliv výši, už nadále nehodlala podporovat zbytečné „příživníky“. A mezi ně řadila na Josefův popud i takové kláštery, které si neumějí samy na sebe vydělat. Právě do takové kategorie, alespoň podle mínění vídeňských ideologů, dominikáni údajně rovněž spadali, ale premonstráti nikoliv.
Došlo k podobné situaci jako na mnoha jiných místech státu. Už pár let po svém založení muselo tedy gymnázium hledat nového správce a pochopitelně to zkoušelo hlavně mezi jinými, tehdy ještě přežívajícími řády. Za vlády Josefa II. si nemohl být jistý před zrušením žádný klášter, dokonce ani ten nejbohatší. S postupujícími reformami se přestalo méně hledět na to, jak který klášter prosperuje nebo jestli se mu to vůbec nějak daří, ale přežít už dokázaly jenom ty s jasnou a společensky prospěšnou vizí. A to byla voda na mlýn tepelským premonstrátům, kteří pedagogickou činnost evidentně preferovali…
Plzeňské školství tedy měli ochránit spasitelé z Teplé, kteří jako jedni z nemnohých pochopili, jakou cestou by se dál také mohly ubírat kláštery v habsburské monarchii a jak se tím zachránit před vlastním zrušením. Cesta k přežití v dobách josefínských nejistot měla směřovat a soustředit se na výchovu, vzdělání a pěstování vědních oborů. Na to tak ještě v dobách někdy užitečných, jindy úplně nesmyslných reforem, tápající Vídeň ještě slyšela. Od klášterů jako takových, známých svojí silnou náboženskou motivací v německo-jazyčném duchu, pochopitelně nikdo nemohl na první pohled očekávat, že budou od začátku udávat tón probouzejícímu se českému vlastenectví. A přesto paradoxně to nejlepší, co se v dobách obrozenecké Plzně odehrávalo, nějakým způsobem ovlivnil a měl v režii vzdálený klášter v Teplé.
Prostor před knihovnou ve Smetanových sadech je populární mimo jiné i aktuálními panelovými výstavami
Expanze mnišských řádů do blízkých větších měst
V oněch neklidných josefínských dobách měli sami premonstráti namále, když jejich osm mladých radikálních mnichů, jistě v zápalu přirozené mladistvé nerozvážnosti, sehrálo roli vnitřního nepřítele a v rozporu s logikou situace požádali císaře o zrušení tepelského kláštera sami. K tomu naštěstí nedošlo a vážný stav s balancováním na pokraji života a smrti kláštera naopak zapůsobil zpětným efektem: diskuze o dalším bytí se začaly stále více přibližovat ke konstruktivnějším záměrům v oblasti výchovy mládeže. A to se příznivě projevilo mimo jiné i na gymnáziu v Plzni.
Historie tepelského školství spadá ještě do dob opata Jana Kurze, který už v polovině šestnáctého století založil klášterní teologické učiliště, jakýsi zárodek pozdějšího plzeňského ústavu. Klášter si přemístěním školy do jiného blízkého většího města počínal podobně jako ostatní čeští premonstráti. Ti z pražského Strahova provozovali latinskou školu ve Slaném a i ze Želivi zase ústav v Německém Brodě.
Tato kapitola z historie našich škol už zůstává zahalena rouškou tajemství a jenom vzdáleně ji připomíná existence současných ústavů církevního charakteru.
Zdroje:
Autorský kolektiv, Dějiny Plzně II od roku 1788 do roku 1918, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967
FRAIS, Josef. Reformy Marie Terezie a Josefa II. (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč: Akcent, 2005
VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha: Libri, 2010
