Článek
Stěhování do hlavního města
Vztah architekta k majitelům firmy svou vřelostí o hodně překonával běžně zaběhnuté vazby mezi projektantem a těmi, kteří mu dodávali zakázky. Nejlepším příkladem společných aktivit se stala stavba tzv. Müllerovy vily v Praze ve Střešovicích. Tu si nechal postavit dědic firmy František Müller v dobách jejího největšího rozmachu, kdy se do plzeňské centrály zakázky ze všech koutů republiky jenom hrnuly. Spolu s partnerem Kapsou se rozhodli přemístit sídlo do hlavního města a zároveň si tam také vybudovat vlastní rodinné domy s dostatečně reprezentativním vzhledem, který by odpovídal postavení majitelů tolik úspěšné značky ve společnosti.
Vídeňský architekt na vrcholu tvůrčích sil a bohatý podnikatel Müller spolu vytvořili dílo světových parametrů a ukázali, jak by měl vztah mezi duchovním otcem stavebního projektu a realizátorem stavby ideálně vypadat. Investor, sám vzděláním stavební inženýr, si ve své firmě pohlídal realizaci dílčích návrhů a samozřejmě i kvalitu prací na staveništi. V čerstvě dokončené vile v roce 1930 oslavil architekt spolu se svými přáteli a s blízkými z hostitelské rodiny šedesáté narozeniny, což v uvolněné atmosféře skvěle odvedené práce patřilo k jeho vrcholným okamžikům životního štěstí. Alespoň v tomto smyslu se Adolf Loos o pocitech z realizace vily vyjadřoval.
Po válce vile moc štěstí nepřálo a potom vstala z popela
V jedné z nejcennějších a architektonicky nejhodnotnějších vil na našem území vůbec žili zpočátku manželé společně. A potom už vdova Milada Müllerová sama až do své smrti v roce 1968. Bylo jí dovoleno tady zůstat, přestože celou firmu, jakožto i tento soukromý dům, už Československo dávno znárodnilo. Po změně politické situace v roce 1989 získala objekt jediná dcera bývalých majitelů Eva, od ní ji později český stát vykoupil a po náročné rekonstrukci v létech 1998 - 2000 v něm zřídil současnou veřejně přístupnou expozici s příznačným názvem Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose. Muzeum hlavního města Prahy však pojalo vystavované exponáty trochu šířeji a do původních architektových interiérů instalovalo své Muzeum moderní architektury a designu.
Plodné a téměř dokonalé těsné vazby geniálního tvůrce s pracovitou plzeňskou firmou vyvrcholily paradoxně v Praze, ale cestu k vrcholu lemovala trpělivá letitá dřina…Prakticky v každé realizaci na našem území uplatnil Loos svůj vynález – tzv. „raumplan“ s prostorovým odlišením jednotlivých funkcí bytových jednotek a s typickým výškovým převýšením jednotlivých podlah a stropů. Téměř všechny jeho interiéry, vždy s nezbytnými krby, ušlechtilými materiály a detaily promyšlenými do nejmenších podrobnost, projektoval do stávajících budov, což samozřejmě vždy tvůrčí rozlet omezuje, ale na druhé straně dává vyniknout neotřelým myšlenkám.
Příliš neovlivňoval uliční fasády, se kterými jím upravované byty sousedily. Ty jsou většinou skromné, nenápadné a z ulice se ani nedalo postřehnout, že v nich bydlí výjimečné rodiny. V případě některých podnikatelů to byl určitě záměr – mnozí nikdy netoužili vystavovat své bohatství na očích celému městu.
Střešovická Müllerova vila, stejně tak jako její příbuzná Winternitzova vila postavená také v Praze pro právníka, který s plzeňskou firmou často spolupracoval, spadají do jiné kategorie, ty obě projektovali a budovali jejich tvůrci na zelené louce. Na nich je vliv Loose a jeho dvorního architekta Lhoty vidět na každé fasádě. Jedna z ikon světové architektury pracovala podobně jako vizionáři dnešní doby dávno zaběhnutým schématem: vytvořit pár skic, myšlenek a pokynů, ale ať tu skutečnou každodenní dřinu odvedou ti méně geniální. Sám vyvolený už na takové drobnosti nemá čas. K tomu využíval Loos svého dvorního architekta Karla Lhotu a ještě několik dalších poctivých pracantů…
Z bočního pohledu nejlépe vynikne členitost terénu, díky kterému je rodinná vila ještě atraktivnější
Jak plány na vilu vznikaly
Stručně řečeno v plzeňské kanceláři firmy. Tam se scházeli nad projektem pražské vily tři opravdoví velikáni, jež jenom souhra náhod zavála ve stejném čase na jedno místo: investor téměř neomezených finančních možností, architekt s aureolou světové celebrity a jeho skromnější kolega architekt Karel Lhota. Ten v Plzni vyučoval na České státní průmyslové škole, a ještě k tomu na městské hudební škole – tam přednášel estetiku a divadelní výtvarnictví. Loos se v Brně nejen narodil, ale náhodou tam potkal i Karla Lhotu, jenž v moravské metropoli zrovna projektoval výstavbu Masarykovy university. A když se Vídeňan dozvěděl, že v Plzni bude pracovat i jeho známý Lhota, sám jej tu vyhledal a rychle se dohodli na spolupráci. Karel Lhota také společně s jiným vídeňským architektem Heinrichem Kulkou dohlíželi na realizaci stavby přelomové vily v hlavním městě.
Hlavně zásluhou „velké trojice z Plzně“ se podařilo dohromady vytvořit dílo nevídaných parametrů, o němž se zmiňuje každá podrobnější učebnice moderní architektury. Architekt Loos, jinak bohém tělem i náturou, až do konce života pendloval mezi „svojí“ Vídní, rodným Brnem a všemi ostatními městy, kde se momentálně v nějakých projektech angažoval. Netřeba si idealizovat, že to trojici během stavby slavné střešovické vily nikdy nezaskřípalo. Od samého začátku měli všichni zainteresovaní problémy se stavebním povolením, protože se příslušný úřad obával, že stavba bude až moc přečnívat nad okolní zástavbou. To bylo vydáno až v roce 1929 a do té doby prakticky budovali černou stavbu, kterou také v roce 1930 už naštěstí legálně dokončili.
Architekt Loos se sklonem chovat se někdy jako povýšená primadona vesměs návrhy investora neakceptoval a tvrdohlavě si šel za svým, což bez výjimky stavbu vily jenom prodražovalo. Müller si byl jeho výjimečnosti vědom, vždy souhlasil a vždy financoval jakoukoliv další změnu. Asi to tak mělo být! Architekt, věčně se přemisťující mezi jinými evropskými městy a Plzní, o jejich spolupráci později prohlásil, že postavil svůj nejkrásnější dům pro jeho nejinteligentnějšího stavebníka, a to že je celé tajemství architektury.
Muž, který nikdy nezískal akademický titul, a přesto vynikl jako autor mnoha skvělých staveb roztroušených po celém kontinentu, sám dobře věděl, že ve Střešovicích vytvořili s Karlem Lhotou dílo vysoké umělecké hodnoty. Mimochodem podílu Lhoty na stavbě vily si nesmírně vážil a vždy jej poctivě a seriózně uváděl jako spoluautora projektu. Kdo měl v této dvojici rozhodující slovo je nabíledni. Loosovou hlavní inspirací pro vnější podobu vily měl údajně být hrad Radyně, což se při detailnějším porovnání vnějších obrysů obou staveb nemusí zdát tak nereálné.
Plzeňské sídlo stavební firmy na Borech na náměstí Míru, v obou polovinách dvojdomu bydleli Müllerovi a Kapsovi, v dolních podlažích byly kanceláře
Jako balzám na architektovu věčně pochybovačnou duši mu musela znít prosba paní Marie Kapsové. Manželka spolumajitele firmy Müller a Kapsa se na Loose obrátila, aby spolu se Lhotou navrhli přestavbu jejich čerstvě postaveného domu v Bubenči. Nepokrytě tím dávala najevo, že pro manžele Kapsovi pražský architekt Otakar Novotný neodvedl tu nejlepší práci. Když si poprvé prohlédla dokončenou vilu Müllerových, odmítala v té jejich s manželem nadále žít a nejraději by měla také nějakou tu vymyšlenou v Loosových představách…
Kdo ví, proč byli všichni v okolí posedlí osobností a okouzleni jménem kontroverzního, zato však múzou obdařeného architekta.
Zdroje:
BENEŠOVÁ, Marie. Loosova vila v Praze. In: BUŘÍVAL, Zdislav. Staletá Praha IV : sborník Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Praha: Orbis, 1969.
KSANDR, Karel, Petr Urlich a Václav Girsa. Müllerova vila. 1. vyd. Praha: Argo, 2000
