Článek
Hledání vhodné lokality
Všem bylo jasné, že dříve využívaná gymnaziální budova v místech současné knihovny ve Smetanových sadech může uspokojit tehdejší souběžný školní a muzeální provoz jenom provizorně. Vzhledem k nevyhovujícím prostorám bylo jen otázkou času, kdy se bude muset hledat jiné a podstatně radikálnější řešení. Zvláště po rozdělení všech doposud shromážděných sbírek na dvě části, tedy na Historické a Uměleckoprůmyslové muzeum, už nešlo výstavbu nové samostatné budovy dále odkládat.
Po zbořených hradbách se sice nabízelo dost jiných případných lokalit, ale ne každá splňovala požadavky na tak prestižní polohu, jakou by si význam nově založené instituce zasluhoval. Volba nakonec logicky padla na současné místo v ohybu Kopeckého sadů se sady Šafaříkovými, jež tvoří jakousi pomyslnou protiváhu parkovému okruhu na opačné straně, tedy na styku Klatovské třídy s Velkým divadlem. V životě měst, stejně tak jako v životě lidí, bývá často něco pozitivního doprovázeno třeba i něčím negativnějším, lidově se tomu říká „něco za něco“.
Aby ve vyhlédnutých místech nedaleko řeky Radbuzy mohla vzniknout reprezentační muzeální budova, bylo pro ni nutné zničit část městského opevnění a do stavby zakomponovat ještě historickou okrouhlou baštu i s cennými archeologickými vykopávkami. Dnes nám to ani nepřijde, ale nejeden ochránce tradičních hodnot jistě musel přijímat podobná rozhodnutí se skřípáním zubů…
Mohutnost budovy Západočeského muzea vynikne také od Šafaříkových sadů, z levé strany je vidět hotel Continental a mezi nimi ještě františkánský klášter, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Prošel evropskými velkoměsty, aby objevil svou cenu
Přetěžkého a jistě nezáviděníhodného úkolu, tj. uvést dosud jen ideový stavební záměr do života, se ujal tehdejší ředitel muzea Josef Škorpil, jehož k muzeální činnosti už dříve přivedl zájem o stavební a jiné památky, včetně jejich restaurování. Ovšem jako vystudovaný architekt se zhostil nesnadné role projektanta budoucí stavby se ctí. Narodil se v roce 1856 ve Vysokém Mýtě, stejně tak jako jiný plzeňský patriot a purkmistr Kopecký, jenž sadům v jedné z nejprestižnějších částí města své jméno propůjčil.
Měl v životě štěstí a dokázal toho náležitě využít. Po studiích v Praze na ČVUT a ve Vídni na Technické universitě se Škorpil stal členem renomované výstavní komise, která dostala za úkol organizovat účast habsburské monarchie na světové výstavě v Paříži v roce 1878. Právě to mladíkovi otevřelo další cestu do světa, protože s členstvím v komisi souvisel i roční pobyt ve městě nad Seinou, tedy metropoli architektuře, umění i muzeálním sbírkám nad jiná města obzvlášť zaslíbené. V inspirativním prostředí umělecké nezávislosti, tolik potřebném pro každého člověka Škorpilova tvůrčího typu, se seznámil s petrohradským stavitelem Novikovem. A následovně za ním odjel na čtyři roky do Ruska. Působení ve městě bílých nocí s jeho neopakovatelnou atmosférou na břehu Finského zálivu mělo na Škorpila asi podobný vliv jako na autora tohoto textu, jenž tam před mnoha lety prožil ještě o rok déle.
Tady daleko od našich zemí, a navíc v hlavním městě největšího slovanského státu, český a tehdy ještě velice mladičký architekt poprvé propadl nadšení při práci s archeologickými a uměleckými sbírkami, jež se mu po návratu do vlasti náramně hodilo. Jenom ten návrat zvažoval víc než pečlivě, protože další lákavé nabídky z ruské strany se vycházející nadějné hvězdě svého oboru jenom hrnuly. Architekt Škorpil už dobře znal svou cenu na evropském trhu práce v oboru, který si zvolil jako své životní poslání. Navzdory očekávání mnohých jiných si ze všech těch slibných nabídek vybral angažmá v rodných Čechách, a ještě k tomu v Plzni.
Vstupní portál svou bohatou výzdobou odpovídá významu celé instituce, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Úkolu se zhostil zkušený architekt, památkář a znalec muzejního provozu
Muzea takového významu a velikosti se nestaví každý rok. Za trefu do černého považovalo vzájemnou spolupráci i samo město, protože se tu naskýtala příležitost skloubit bohaté zkušenosti pana architekta s nejnovějšími poznatky v archeologii i muzejnictví. Sám Škorpil to vše chápal jako výzvu a jedinečnou šanci, jako neopakovatelnou možnost navrhnout objekt šitý přesně na míru svému účelu, navíc na prestižním místě a v poloze, jakých ve druhém největším městě na území Čech nebylo zrovna mnoho. Na druhé straně se musel jako projektant vyrovnat s pozemkem velice náročným. Ocitl se v pozoruhodné pozici ředitele i autora budovy muzea zároveň.
Dominantní fasádu obrátil našikmo směrem k sadům a k řece Radbuze, zato severní fasádu obrácenou k františkánskému klášteru musel zachovat úplně bez oken. Svůj projekt z roku 1895 pojal v novorenesančním stylu a doplnil jej o secesní prvky. A že se s úkolem zasadit majestátní nárožní budovu s kvetoucími sady po stranách a řekou z čela vypořádal na jedničku, o tom není třeba místním ani návštěvníkům města dlouze vyprávět…Už za pět let se do nové budovy stěhovala první část sbírek a o další rok později po dokončení hrubé stavby muzeum navíc získalo hrdý název po císaři Františku Josefovi I.
Plzeň si ke všem svým progresivním aktivitám v rámci monarchie připsala další body, když nově získala pro své sbírky moderní budovu špičkové kvality. Na technologický pokrok dokázali lidé kolem přemýšlivého architekta reagovat okamžitě takřka za pochodu – třeba když původní osvětlení plynovými lampami nahradily obloukové svítilny Františka Křižíka. A fakt, že nejúspěšnější český technik své lampy krátce po dokončení pražských studií vyvíjel jenom pár kroků odtud v dílně U zvonu, jistě svou roli sehrál také.
Muzeum vytváří výraznou dominantu městského panoramatu od mostu přes Radbuzu na Americké třídě, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Cit pro detaily i pro výběr spolupracovníků
Škorpil myslel na všechno a do detailů promýšlel i takové maličkosti jako prachotěsnost výstavních vitrín nebo jejich zabezpečení dvojitými zámky – jedním klíčem disponoval on sám z titulu funkce ředitele muzea a druhým správce dotčené sbírky. K samozřejmému vybavení muzea už patřily moderní restaurátorské a jiné dílny, jejichž potřeby důvěrně znal, protože byl navíc ceněn jako vyhlášený odborník na restaurování starých památek. V plzeňské Doubravce například Josef Škorpil osobně dohlížel na restaurátorské práce při přestavbě cenného kostelíka svatého Jiří a určitě nelze zazlívat právě jemu, že v konečném účtování nedopadly tyto práce zrovna nejzdařileji.
Ani dnes se muzea, byť jenom regionálního významu, nestaví příliš často a pouze některým z mála vyvolených se poštěstí být u toho. Škorpil dokázal pro své muzeum dokonale využít skutečnost, že se tu v atmosféře všeobecné národnostní a vlastenecké euforie nijak zbytečně nešetřilo na architektonických detailech exteriéru ani interiéru. Umělci si zpravidla považovali za čest pracovat na zakázkách pro divadelní nebo muzeální budovy, třeba i za cenu skromnějších odměn. A to je silná deviza. Malířské práce vysoké umělecké hodnoty tu v muzeu prováděl rodák z nedalekého městečka Nepomuk a autor opony plzeňského Velkého divadla Augustin Němejc, hlavní schodiště svým reliéfem Dívčí válka pro změnu vyzdobil sochař Vojtěch Šaff.
Vysoká kvalita stavebních prací umožnila fungování muzejního provozu bez větších obtíží až do roku 1985, kdy se započalo s velice zásadní poslední rekonstrukcí pod vedením architekta Jana Soukupa, nejvyhlášenějšího místního odborníka na veřejné a církevní stavby. Původní břidlicová krytina se nahradila měděnými šablonami, starý dřevěný krov zase novou ocelovou konstrukcí. Kromě modernějšího vnějšího vzhledu muzeum nově získalo i výtahy, šatny, kavárnu a jiné prostory, které dostaly původní Škorpilovo muzeum zase na úroveň o stupínek výše, tedy na úroveň dnešní vyspělé doby.
Zdroje:
Výroční zpráva 2014. Západočeské muzeum v Plzni, 2015.
Tajemství plzeňských staveb. Petr Mazný, Jan Soukup, Lukáš Houška, Starý most, Plzeň, 2024
