Článek
Teď už to vím. Boka ve staroslovanštině znamená záliv, zátoku nebo místo, kde mořská voda proniká hluboko do pevniny. Něco podobného, jak to známe ze severských fjordů, ale tam se zálivy formovaly pomocí tajících ledovců, které se přirozeně na Balkáně nikdy nevyskytovaly. Příčinou vzniku Boky u města Kotor se stalo zaplavení původní sladkovodní řeky vlnami z Jadranského moře.
Exkluzivní horská silnice, nezapomenutelná vyhlídka a poklona místním řidičům
Náš autobus vyjíždí ze starobylého města Kotor a vydává se směrem do města Cetinje, dřívějšího hlavního města samostatné Černé Hory. Už cesta od mořského zálivu směrem do hor představuje sama o sobě neopakovatelný zážitek, během nějž se tají dech nejen nad krásou okolní krajiny, nejen pohledem na Kotor, jenž se při stoupající výšce zdá být stále menší a drobnější, ale i nebezpečnými manévry řidičů na úzké a klikaté horské silničce. Ta má pověstných 25 ostrých zatáček, je známá černohorským názvem „Kotorske serpentine“ nebo anglickým „Kotor Serpentine Road“ a z technického hlediska se jedná o neuvěřitelné stavební dílo. Byla postavena už v osmdesátých létech 19. století, kdy Rakousko-Uhersko kontrolovalo celou oblast kolem Boky, zatímco vnitrozemí připadlo nezávislému státu Černá Hora. Budovali ji ručně ještě bez dnes běžné mechanizace v extrémně náročném terénu horského masivu Lovčen jako jednu z nenáročnějších silničních tras na Balkáně. Později ještě silnici modernizovali, ale základní trasa se nezměnila, protože to tady ve strmých horách ani jinak nejde.
Cesta k ikonické vyhlídce, z níž si žádný návštěvník této části Balkánu neodpustí vyfotografovat Boku Kotorskou z výšky téměř jednoho tisíce metrů, přesněji 940 m.n.m trvá z města asi 25 minut. A zhruba tolik ještě zabere cesta do města Cetinje. I kdyby se vozidla pohybovala pouze jedním směrem jen nahoru, nebylo by cestování po úzké silničce s ostře lomenými zatáčkami úplně jednoduché. A když člověk pohlédne dolů k zálivu a vidí, že okraj cesty není nijak zabezpečen svodidly, jak by tomu podle pravidel bezpečnosti mělo pochopitelně být, potom už jen trne. Kolik vozidel naplněných lidmi už se asi skutálelo po strmých svazích a skončilo tam, odkud je bez pomoci leteckých prostředků není možně v žádném případě vyprostit? Raději nemyslet…
Mořská zátoka v místní interpretaci Boka, jejíž přístav umožňuje i zakotvení obrovských a mnohde nepopulárních plavidel, jedno z nich je v pozadí
Kotor Serpentine Road se však dostala do podmínek ještě komplikovanějších. Provoz na ní zůstal, podobně jako před více než sto třiceti lety, obousměrný. Každá serpentýna, kde se autobus setká třeba jen s osobním automobilem, je předmětem očního vyjednávání mezi oběma řidiči s téměř počítačovou kalkulací i hrou o milimetry. Kdo kam bude uhýbat, kdo couvat a kolikrát si oba dva za svými volanty podobné manévry zopakují, než se konečně bezpečně minou. Může to trvat dlouhé minuty, ale chladnokrevní mistři volantu si nakonec vždy úspěšně poradí. V hlavní turistické sezóně se tu zavádí jednosměrný provoz autobusů jen nahoru a v opačném směru do Kotoru by se měly vracet jinou cestou, i když velkou zajížďkou. Osobní vozidla jezdí v obou směrech bez omezení.
Když náš černohorský řidič přijal mobilem zprávu, že se proti němu blíží, zřejmě omylem, jiný autobus se srbskou registrací, nehnul ani brvou. Na rozdíl ode mne, jenž jsem si ani ve snu nedokázal představit, jak se tady ty dva těžkopádné a dlouhé kolosy dokáží vyhnout. V takových situacích už ani nelze dělat nic jiného než popojíždět, couvat, domlouvat se očima a gestikulací. A třeba trávit i dlouho dobu manévry, než se to všechno povede. Zezadu nikdo netrpělivě netroubí, řidiči autobusů si s milimetrovou přesností získávají stále lepší a lepší pozici na vozovce a hlavně to berou bez zbytečných emocí jako svoji rutinní práci. Něco takového bych na Balkáně nikdy nečekal a v tomto ohledu Černohorcům a jejich dovednostem všechna čest!
Na pamětní desce na radnici na hlavním kotorském náměstí zjistíme, že jméno jednoho ze čtyř popravených vůdců vzpoury patří německému Čechovi a zní: František Rasch, na desce uveden jako Raš
Místo známé vzpourou námořníků těsně před rozpadem Rakouska-Uherska
Záliv v zatopeném ústí řeky má poměrně složité členění a ve skutečnosti se skládá ze čtyř menších a relativně samostatných zálivů. Údajně jde na úrovni hladiny o jedno z nejdeštivějších míst na pobřeží Jadranu, i když jeho okolí zejména v horských oblastech zůstává velmi suché. Na březích Boky vyrostlo historicky mnoho sídel a město Kotor je jen jedním z nich, i když nejmalebnější, nejznámější a také nejlépe chráněné od Jadranského moře. Voda v zálivu má hloubku maximálně 60 metrů, u vstupu od mořské hladiny byla naměřena šířka asi tři kilometry a odtud do vnitrozemí plavební trasa 33 kilometrů. Od 1979 figuruje místní Boka na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Horské hřebeny bývají pokryty středomořskou vegetací a v oblastech u hladiny Boky se pěstuje vinná réva a olivy.
Celé toto území zůstávalo dlouho součástí středověkého srbského státu a sama Boka sloužila jako hlavní brána k západním zemím a Jaderskému moři. Později se stalo součástí Benátské republiky a italský vliv země na protilehlé straně Jaderského moře tu přežíval hodně dlouho. Od 1797 připadla oblast kolem Boky Rakousku a tak to zůstalo až do rozpadu monarchie roku 1918, tedy s výjimkou Napoleonských válek a období krátce po nich. Nejjižnější část rakousko-uherského státu pro něj představovala tak velký strategický význam, že si tu vybudoval hned několik pevností. Ty za Velké války, neboli v první světové, byly namířeny hlavně proti odvěkému nepříteli, geograficky blízké Itálii. Hlavním přístavem a sídlem loďstva i jeho velitelství pro monarchii, pod níž jsme spadali před vznikem republiky i my, bylo město Pula, zatímco jižněji situovaná Boka zůstala „jen“ důležitou vojenskou základnou, kde ale některé lodě bývaly umístěny i dlouhodobě. Pula dostala přednost, protože stojí blíže k Vídni, Terstu a jiným průmyslovým základnám monarchie.
Za první republiky sloužila Boka Kotorská i jako přístav pro československé lodě. Na jejích březích žije téměř 36 tisíc obyvatel, nejvíce Srbů, Černohorců a Chorvatů. Vzpoura, dobře známá i jako součást naší historie, začala dne 1. února 1918 a účastnilo se jí až šest tisíc námořníků a čtyřicet lodí. Velení rakousko-uherského loďstva vzbouřence izolovalo a úspěšně potlačilo pomocí tří bitevních lodí, přičemž během této náročné operace bylo 800 námořníků zatčeno, 40 z nich postaveno před soud, ale pouze čtyři popraveni. Samotné vzpouře předcházely nepokoje v loděnicích v Terstu a Pule jako následek snížení přídělů potravin a důležitou roli při tom sehrál i požadavek horkokrevných námořníků na rychlé ukončení už dlouho trvající války, V Boce se navíc přidaly mariňácké protesty proti stále se zhoršujícím podmínkám na palubách rakousko-uherských lodí.
Celkový pohled na mořský záliv z nadmořské výšky 940 metrů, která se dá motorovým vozidlem vystoupat za necelou půlhodinu
Z celkového počtu čtyř popravených byl za účast na vzpouře odsouzen na smrt jeden náš námořník František Rasch, český Němec z Přerova a politickým zaměřením sociální demokrat. Důležitou roli mezi vzbouřenci hrál jiný náš František, příjmením Koucký, jenž pracoval jako námořník u dělostřelectva, ale moc dalších podrobností se o něm neví a určitě nefiguroval mezi popravenými. Pamětní deska na budově kotorské radnice a bývalé věznice připomíná popravu ze dne 11. února 1918, kde se jméno protagonisty z českých zemí spolu se zbývající trojicí jmen uvádí. Spojitost mezi Kotorem a námi je tedy docela evidentní.
Kotorská vzpoura posloužila jako důležitá předzvěst rozpadu monarchie a tedy vzniku našeho samostatného československého státu. A pokud vás zaráží krátký časový úsek mezi vypuknutím vzpoury a vlastní popravou hlavních aktérů, tak ten nebyl náhodný. Rychlý proces měl posloužit jako výstraha ostatním námořníkům, aby se do podobných avantýr v době probíhající světové války nikdy nepouštěli…
Město Kotor je od volného moře chráněno množstvím několika přírodních zálivů, které dohromady vytváří slavnou Boku Kotorskou
Zdroje:
VESELÝ, Jindřich. Povstání v Boce Kotorské. Praha: Naše vojsko, 1959
HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha: Libri, 2002
ŠÍSTEK, František. Černá hora. Praha: Libri, 2007
