Článek
Krásná madona jako předmět mariánského kultu
V interiéru tohoto svatostánku před námi defilují artefakty, spojené ve většině případů s postavami reálnými a skutečnými. Jenom ta nejslavnější z nich, ta neveliká soška Marie na hlavním oltáři, patří k biblickému dědictví celosvětovému. Ke vší úctě k nepřeberné řadě jiných uměleckých děl města, tato, svými rozměry pouze 134 centimetrů gotická soška Panny Marie s malým Ježíškem na rukou, vždycky zůstane mezi všemi těmi vzácnými movitými památkami plzeňskou chloubou číslo jedna. A není třeba za ní ani chodit do kostela. Stačí jen projít přes náměstí kolem morového sloupu a volná napodobenina odhalí ladné křivky matky s dítětem v náručí rovněž.
Madona vytvořená z opuky a umístěná v kostele možná už roku 1384, je považována za vrcholné dílo středoevropského gotického umění. Když nic jiného, pomohla z původního kostela a nynější katedrály vytvořit poutní místo, navštěvované v minulosti věřícími z celého širokého okolí. Mariánský kult se v Plzni díky této na první pohled nenápadné postavičce rozšířil natolik, že suverénně zastínil oba dřívější kulty, nejdříve bartolomějský a později svatojakubský. Jako u prakticky všech výtvarných exponátů z té doby není úplně přesně známo konkrétní jméno tvůrce sošky. Odborníci v takových situacích vymýšlejí jména opisná a plzeňskému skvostu přisuzují autorství někomu z okruhu Mistra Krumlovské Madony, jenž býval zřejmě umělecky napojen i na Petra Parléře, dobře známého umělce z pražského Karlova mostu a katedrály svatého Víta.
V Čechách a v nejbližším středoevropském okolí se tehdy v době svého vzniku tzv. krásným madonám neobyčejně dařilo. Ta naše si zachovala svoji prvotní podobu prakticky až do dnešních dnů, jenom koncem devatenáctého století jí nahradili kamennou korunu za kovovou. Postava atraktivní ženy s roztomilým dítětem sehrávala pro věřící křesťany přece jen přijatelnější symbol než samotný Bůh – ten se zdál obyčejným lidem příliš vzdálený a vznášející se vysoko v oblacích. Krásný sloh se ve střední Evropě objevil v době vrcholné gotiky a jeho madony se vyznačovaly jemnými rysy s klidným výrazem a důrazem na mateřství.
Výstava Plzeňská madona v galerii Masné chrámy představila celou řadu podobných madon v „krásném stylu“
Dokázala i slušně vydělávat
Plzeňská madona ovšem nehrála „jenom“ roli vzácné umělecké výzdoby chrámu, ale po celá staletí fungovala i jako slušně prosperující finanční instituce. Jakže došlo k tomu, že se malá oltářní soška přeměnila na již zmiňovanou „bohatou nevěstu“?
Inu prostě. Poutníci odjinud z dalekých míst, stejně tak jako i místní, jí přinášeli dary a často jí odkazovali záviděníhodný majetek. To, když jej v očekávání svých posledních dnů raději věnovali církevním institucím než někomu z příbuzných či z okruhu jiných živých osob.
Soška a s ní celé kostelní společenství závratně bohatly! Tak zvaný „poklad sochy Panny Marie“ zahrnoval stovky zlatých či stříbrných předmětů a mimo jiné i jedenáct slavnostních rouch, do níž Kristovu matku oblékali při zvlášť významných příležitostech. Tento vzácný soubor cenných artefaktů býval ukládán v kapli nad sakristií. A právě proto, že časem dosáhl tak zajímavé finanční hodnoty, časem zmizel neznámo jak a kam. Spekuluje se o konfiskaci státem, zabavení, prodeji či krádeži. Prostě poklad už z nějakého důvodu neexistuje…
Poklad zmizel v propadlišti dějin, ovšem legendy a pověsti o zázracích, touto soškou vykonaných, ty zůstaly. Ne nadarmo ji Plzeňané považovali za svoji ochránkyni během všech husitských obléhání i v nejčernějších létech třicetileté války. A každoroční mariánské průvody kolem kostela, během nichž věřící až fanaticky matku Boží vzývali, vždycky patřily k hlavním společenským událostem města. Pannu Marii v chrámu najdeme ještě na jednom a neméně významném místě – jako jednu ze sousoší Ukřižování, zavěšené nad novým hlavním oltářem. Kromě Marie a jejího ukřižovaného syna doplňují nesmírně cennou pozdně gotickou skupinu soch ještě svatý Jan Evangelista a svatá Maří Magdaléna. Ani v tomto případě neznáme konkrétní jméno autora, takže mu říkáme poněkud komplikovaněji Mistr Ukřižování ze sv. Bartoloměje v Plzni.
Bohatá nevěsta svou historickou roli splnila na jedničku! O svůj jedinečný poklad už dávno přišla a nový se zřejmě ani nechystá shromažďovat. Kdo ví, jak by to zase dopadlo, třeba by ji o něj někdo zase připravil…
Plzeňská madona jako gotická soška uvnitř chrámu, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Madona na sloupu otce a syna Widmanových
Na venkovní ploše náměstí hned za kostelem stojí Morový sloup, vybudovaný v souvislosti s černou smrtí roku 1680. A máme tady krásnou madonu podruhé, ale pro tentokrát v barokním vydání. Tehdy slíbili radní postavit na náměstí sochu Panny Marie v obavách před morem, přestože epidemie si zrovna v tomto roce nevyžádala tolik obětí jako bezpočtukrát před tím. Ale v době slibu mohli jen těžko předpokládat, že obětí nebude tolik. Sliby by se měly dodržovat, zvlášť od respektovaných radních, takže nezbývalo než slíbené splnit.
Do jednoho roku už stála pozlacená Madona na svém místě na vrcholu sloupu. Se svými dvěma metry je vyšší než ta z hlavního oltáře blízkého chrámu, která už na první pohled posloužila autorům Morového sloupu jako zásadní zdroj inspirace. Ale rozdíly se najdou, vůbec nejde o přesnou kopii sošky z chrámu. Místo jablka v ruce děťátka v kostele si ten pozlacený Ježíšek na sloupu hraje s miniaturní lebkou, ale málokdo takový detail z nízko položeného chodníku postřehne. Morový sloup má kromě madony s dítětem navíc další bohatou sochařskou výzdobu, později byl doplněn několika jinými sochami dvou slavných příbuzných - otce Kristiána a syna Lazara Widmana, ale k tomu došlo až po několika desítkách let později.
Sochař a kameník bavorského původu Kristián Widman se ocitl v Plzni roku 1680 ve správný čas a na správném místě. Možná sem přišel z Prahy, možná z některé jiné oblasti pravděpodobně s německy mluvícím obyvatelstvem. Ve svých pětadvaceti letech se dostal k zakázce městské rady na stavbu morového sloupu se sochou Panny Marie, jež měla být už podle zadání radnice volnou napodobeninou madony z chrámu. Morová epidemie nedávno skončila, takže nic nebránilo Widmanovi založit si v Plzni vlastní sochařskou a řezbářskou dílnu a splnit závazek daný radě s tím, že sloup navíc rozšíří o další postavy.
Mariánský sloup, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Realizovat sousoší na tak odpovědném místě nedaleko radnice a bartolomějského chrámu se hned tak někomu nepoštěstí, navíc jde-li o nově příchozího mladíka bez větších zkušeností a v jemu neznámém prostředí. Ale s kopií madony si poradil mistrovsky. Jako citlivý umělec otec Widman dobře rozpoznal, že chrám uvnitř ukrývá madonu nesmírné hodnoty, sochu srovnatelnou jen s jinými nejcennějšími gotickými madonami. Ke spolupráci na svém životním díle si sochař přizval vlastního syna, který se už v Plzni narodil. Kristiánův syn Lazar Widman /také Lazarus Widemann/ naštěstí zdědil otcův talent a po právu i jím založenou dílnu. Ale z praktického hlediska mu snad osud přihrál do cesty ještě něco důležitějšího – mecenáše v podobě hraběcí rodiny Vrbtů, tehdejších majitelů křimického zámku, kde se také nachází některé z jeho soch. Rovněž část sochařského souboru na nedalekém Saském mostě přes řeku Mži vznikala v jeho dílně.
Madona v „krásném stylu“, morový sloup, Widmanovi – to vše se nabízí návštěvníkům západočeské metropole jen několik metrů od sebe…
Zdroje:
BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Plzeňské pověsti a legendy. Plzeň: NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura, 1999
RŮŽIČKA, David. Popularita Plzeňské madony předčila i hvězdy šoubyznysu. Plzeňský deník. VLTAVA LABE MEDIA, 8. 11. 2008
