Článek
Tou první a nejdůležitější je přátelskost běžných lidí, kteří si jako příslušníci dvou různých národů rozumí jazykově i lidsky, snad navzdory jejich politickým reprezentacím.
A výjimkou druhou je most Slovenského národního povstání, zřejmě nejmarkantnější ukázka toho, jak dokázaly oba národy ve společném státě spolupracovat na vysoké technické i estetické úrovni.
Konstrukce připomínající létající talíř
Otevřete-li si kteroukoliv publikaci nebo učebnici o architektuře mostů, ten z Bratislavy tam jistě chybět nebude. Most Slovenského národního povstání nebyl jedinou z těch velkých staveb, které se ve své době v Bratislavě a jejím nejbližším okolí postavily. Ale svou charakteristickou siluetou s jedním nakloněným pylonem naproti bratislavskému hradu si jej nelze splést s žádným jiným na celé planetě.
Tak zvaný „Jednonohý most“ nebo také „Most UFO“ se po právu stal tou nejlepší vizitkou československých stavitelů mostů. Nehledě na fakt, že jeho stavbu provázela celá řada velkých technických komplikací. A ty jsou od toho, aby se překonávaly…
Přemostění zprovozněné v roce 1972, tehdy teprve druhé přes Dunaj v tomto městě, částečně vyřešilo dosavadní problémy s nekvalitním propojením obou dunajských břehů. Most umožnil dopravní vazbu poválečného sídliště Petržalka na pravém břehu s centrem Bratislavy na opačné straně. Se svými sto padesáti tisíci obyvateli to bylo v Československu sídliště vůbec nejlidnatější a samo o sobě by představovalo samostatné město úctyhodných rozměrů. Most SNP zároveň otevřel dopravní napojení na Maďarsko a dále na Balkán, včetně odbočky na nedalekou Vídeň, takže jeho stavba měla i důležité mezinárodní vazby.
Neopakovatelnou eleganci dodává konstrukci zejména nakloněný pylon s restaurací ve výšce 85 metrů, od nějž vychází trojice tuhých závěsných kabelů ke třem bodům hlavního pole přes řečiště Dunaje, pole s rozpětím přes tři sta metrů. Další trojice kabelů směřuje na opačnou stranu kratšího pole v délce 75 metrů, tedy ke kotevnímu bloku na petržalském břehu.
Právě způsob založení pylonu a jeho kotevního bloku vyvolal první velké technické obtíže, protože z geologického hlediska jsou dunajské štěrkopísky, jíly a další jemné písky tím nejméně vhodným prostředím pro založení kolosu parametrů mostu SNP. Statici si s takovou komplikací poradili zaberaněním pilotů až do hloubky třiceti metrů.
Pohled od centra Bratislavy směrem k Petržalce
Řešení plné technických vychytávek
Samotnou mostovku, zavěšenou na kabelech, tvoří dva ocelové komorové nosníky, tedy ty s dutým uzavřeným průřezem. Každý jízdní pás má svůj vlastní nosník, jak je to u silničních či dálničních mostů se středním dělícím pásem naprosto běžné. Pohyb vozidel se uskutečňuje na úrovni horní části komorového nosníku, zatímco chodci, cyklisté a vedení elektrokabelů prochází na konzolách dolní části, tedy v nižší úrovni. Mostem je vedeno i vodovodní potrubí pro zásobování Petržalky a k takovému technickému vodohospodářskému řešení po mostní konstrukci se často nepřistupuje.
Příjemným detailem při pohybu lidí za špatného počasí je i konzolovitě vysunutá stříška horní úrovně. V případě ocelových prvků zavěšené mostovky museli odborníci řešit zapeklitý problém, jak ji do svojí polohy nad hladinou vůbec dostat. Zvítězila varianta se svařováním jednotlivých kratších dílů na břehu Dunaje, a jejich dopravy pomocí prámů po vodě, tam je stačilo zdvihnout a pomocí provizorních podpěr napojovat na již dříve umístěné díly.
Ta myšlenka sama o sobě složitá není, ale v případě rychle tekoucí vody evropského veletoku vyvstala další podstatná otázka, jak a kam založit provizorní podpory. V Bratislavě pro tento účel stavitelé potopili dva staré parníky až na dno řeky. A ty už podpory unesly.
Most z bratislavského hradu
Co je na mostě tak unikátního?
Je evidentní, že pohled na atypický most s jedním pylonem je nejpůsobivější z petržalské strany na pravém břehu. Na opačném břehu se nad městem vznáší vyvýšený bratislavský hrad, a právě tuto scenerii oceňují znalci architektury mostů nejvíc.
Vyváženost proporcí historického hradního komplexu s podstatně novější konstrukcí, úhel zaklonění pylonu, rytmus závěsných kabelů, čilý dopravní ruch na mostovce a hladina říčního toku pod ní. Jako kdyby se do tohoto prostředí žádný jiný tvar mostu ani nehodil. Stavba obrovských rozměrů se nemohla obejít bez zásahů do okolní výstavby včetně demolice části Starého města i s židovským hřbitovem, tedy v místech, kde nyní stojí terminál městských autobusů.
Už v době své realizace most udivoval architekturou a v neposlední řadě rozměry, které jej zařadily na čtvrtou příčku největších zavěšených mostů světa. Při otevírání mu dali název na počest Slovenského národního povstání a ten zůstal doposud, ovšem s výjimkou devíti let po roce 1993, kdy jej horliví odpůrci „starých pořádků“ oficiálně překřtili na Nový most. Začátkem našeho tisíciletí byl prohlášen za slovenskou stavbu století a národní kulturní památkou.
Pod nájezdem na most od středu města se nachází autobusový terminál
Přestože jej dnes vnímáme jako plod tvůrčího myšlení a technických dovedností slovenských přátel, v rámci Československa se stavby podobného typu rodily zpravidla v úzké kooperaci Čechů a Slováků. Ocelové konstrukce bratislavského mostu byly navrhovány a fyzicky připravovány u nás v Ostravě.
A otázka unikátnosti? Jednoznačně protiváha nakloněného pylonu s hradem na protějším břehu a vyváženost proporcí, kde nenajdete ani jediný decimetr navíc…
Zdroje:
Dušan Josef, Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nakladatelství Libri, Praha 1999
Hons Josef, Velké mosty světa. Praha: Victoria Publishing. 1996.
