Tragédie roku 1922: jak požár skladu ohrozil plzeňskou divadelní sezónu

Požár divadelních dekorací pár dní před zahájením sezóny

Škodovka si postavila nové tovární haly tam, kde zpravidla stojí dodnes. Původní fabrika se nacházela na dohled od centra města mezi ulicemi Kovářská, Tovární, Kollárova a Poděbradova a po změně majitele začala sloužit k nejrůznějším účelům. Několik budov se stalo součástí tiskárny Typos a jedna posloužila pro sklad a dílny souboru divadla Josefa Kajetána Tyla. Pohodové využití staré budovy k novému účelu se zdálo být bezproblémové, když znenadání o dvanáct let později narazilo na neočekávanou komplikaci.

Dne 18. srpna 1922 došlo nešťastně v místech, určených původně pro úplně jiný provoz, k ohromnému požáru. Ohromná budova lehla popelem téměř už od základů a spolu s ní vše co uvnitř ukrývala včetně divadelních dekorací. Stalo se tak pouhých několik dnů před zahájením nové sezóny na scéně Velkého divadla, které není odtud ani příliš daleko. Hororová situace. Co bude dál, ptali se mnozí. Nadcházející divadelní sezónu jen tak lehce nikdo odepsat nechtěl, a tak se hned na druhý den zahájila improvizovaná výroba dekorací nových, do níž se zapojil mimo jiných i místní loutkař a výtvarník Josef Skupa, autor povedené dvojice Spejbla s Hurvínkem. Mezitím nejvyšší představitelé města horečně vyjednávali, jak z této nešťastné situace vybruslit. Naštěstí v té době žili v Plzni lidé, kteří si dokázali i v tak vyhrocené době společným úsilím poradit. Zahájení divadelní sezóny se podařilo improvizovaně zachránit, ale jak postupovat s vyhořelou budovou divadelního zázemí dál?

Organizační záležitosti kolem výstavby budovy nové si vzal na svá bedra zaměstnanec městského stavebního úřadu Hanuš Zápal (1885–1964). To právě on připravil architektonický návrh, na základě kterého mohla zkušená firma Kapsa a Müller vypracovat podrobný prováděcí projekt. A není snad třeba zdůrazňovat, že po zkušenostech s devastačním požárem staré škodovácké fabriky měli všichni na mysli především požárně bezpečnostní řešení nástupnického objektu. Stalo se nemožné! Přesně do roka a do dne disponovalo divadlo objektem skladů a dílen úplně novým, postaveným na místě toho vyhořelého. Ten, kdo dnes stojí před monumentální budovou s železobetonovou kopulí, která má podle architektova záměru evokovat divadelní atmosféru, se jenom nesměle ptá: jakým že zázrakem se při tehdejších technologických možnostech dal tento gigant v Kovářské ulici vymyslet, postavit a zprovoznit během pouhých 365 dnů? V podmínkách současných stavebních řízení a realizování podobných objektů takřka nemyslitelné!

Jan Sladký Kozina v Plzni, aneb ne vždy jako odborník se svými aktivitami uspěl

Architekta Zápala možná kromě odborníků ani mnozí Plzeňáci neznají jménem, ale kolem jeho objektů prochází dnes a denně, aniž by si to uvědomovali. Školní budovy, zdravotnická zařízení a třeba i populární objekt „Mrakodrap“ na Americké třídě. Ten skromný a neobyčejně pilný člověk jistě nehýřil společenskou aktivitou jenom proto, že už jej všichni všeobecně považovali za nejrenomovanějšího a nejrespektovanějšího odborníka stavebního úřadu. Jistě mu na Plzni upřímně záleželo a přirozeně dbal na to, aby se veřejný prostor všude na jejím území vyvíjel tím správným směrem. Intenzivně se zapojil například do přípravy stavby pomníku Jana Sladkého Koziny, o němž se tu tak dlouho mluvilo a kterého se město doposud ani do dnešní doby stejně nedočkalo. Postavil desítky monumentálních veřejných budov, stal se nepsaným hrdinou boje o nové divadelní sklady a dílny, jenomže ne vždy byla jeho kariéra zalitá pouze sluncem a štěstím…

Podle ideového záměru se mělo stát nejdůstojnější oslavou lidu z Domažlicka v nedalekém krajském městě Plzni Chodské náměstí. A pádným důvodem k takovému počinu neměla být jenom poprava Koziny pod vodárenskou věží v místním pivovarském areálu, mělo jít také o příkladný symbol sympatií Plzeňských k revoltě vůči vrchnosti ze strany morálně i teritoriálně blízkého Chodska. Záměr se jevil jako celkem jasný, cesta k jeho uskutečnění už méně. Zápal připravil v roce 1922 návrh úpravy plochy kolem památníku hrdiny z Jiráskových Psohlavců, když v tom se začaly ozývat hlasy, proč by měl být Kozinův památník tak daleko od městského centra. To je pravda. Chodské náměstí se mírně z ruky od centra sice nachází, ale zanedbanou periferii zdaleka nepřipomíná nyní, ani ji nepřipomínalo tehdy.

A tak postupně nazrála situace, kdy název náměstí zůstal, ale bez sochy chodského rebelanta, což pro nezasvěcené do zákulisních hrátek trochu postrádá logiku. Proč se náměstí jmenuje Chodské, když tu najdeme sochu Koziny jenom na jednom z rohových domů a ta je tak vysoko, že si jí stejně nikdo nevšimne? Svého času sváděl Zápal dobový boj na dvou frontách: konkrétně kde bude Kozina stát a také jak bude jeho památník vypadat. V otázce místa se mluvilo o více dalších jiných možností, počínaje nejprestižnější variantou s umístěním na hlavním náměstí Republiky, nebo také hodně atraktivním prostoru před Muzeem či poloze u Velkého divadla. V otázce podoby sochy se město obrátilo na věhlasného Jana Štursu s prosbou připravit ideovou skicu, ten ji pro Chodské náměstí intenzivně připravoval, ovšem už v roce 1925 tragicky zahynul. V pouhých čtyřiačtyřiceti letech na následky střelného zranění, snad sebevraždy.

Do přípravy památníku se zapojili kromě Zápala i dva další stavitelé, působící toho času ve městě, rodák z nedalekého Koterova, který je nyní součástí Plzně, ovšem jinak vídeňský a pražský architekt František Krásný. A po Štursově smrti i architekt Karel Lhota, nejbližší spolupracovník Adolfa Loose při jeho plzeňských zakázkách. Říká se, že kdo požaduje až příliš, tomu třeba nezůstane vůbec nic. Během druhé světové války přišel spolek, ustanovený pro výstavbu Kozinova pomníku, o veškerý bronz, jenž si pro svůj vytčený cíl shromažďoval. Sen o Kozinovi v Plzni se zvolna rozplynul. Finanční prostředky pak spolek zaslal knihovně plzeňské Vyšší hospodářské školy, kterou ironií osudu Hanuš Zápal před léty s tak velkým úspěchem - zejména u odborné veřejnosti - vyprojektoval.

Zdroje:
DOMANICKÝ, Petr. Hanuš Zápal (1885–1964) : architekt Plzeňska. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2015. 
DOMANICKÝ, Petr. Pracovna republiky, architektura Plzně v letech 1918–1938. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2018.