Článek
Legenda, které snad mnoho - k podobným průpovídkám náchylných osob - snad i věřilo, vypráví neskutečné příběhy. Třeba o tom, že si sám vojevůdce přál, aby mu po smrti stáhli kůži z těla a tou potáhli vojenský buben. Symbolicky by tak vedl své vojsko do boje i posmrtně, zatímco by se na takový hudební nástroj bubnovalo, takže by se svými sympatizanty zůstával i po odchodu z tohoto světa. Mýtus vznikl zřejmě až v 16. století, ale znovu nejvíce ožívá ve století devatenáctém.
Podle jedné z teorií snad s historkou poprvé přišel plodný italský autor Enea Silvio Bartolomeo (Aeneas Silvius Bartholomeus) Piccolomini, pozdější papež Pius II (1405-1464) a mimo jiné i znalec poměrů u nás za husitských válek. Byl jejich současníkem a jako diplomat a církevní velvyslanec zejména v souvislosti s bazilejským koncilem opakovaně s Čechy vyjednával, i když jejich „kacířský postoj“ pochopitelně nezastával. Ale český problém mu vrtal v hlavě a rád jej málo chápající Evropě vysvětloval. Teorie s Piccolominim jako prvním autorovi citované legendy je velice nepravděpodobná, protože tento italský spisovatel díla „Historia Bohemica“, ani zřejmě nikdo jiný v jeho době, nemohl mít o existenci bubnu ani nejmenší tušení. A také proto, že vzdělaní lidé jeho typu by podobnou a zjevně smyšlenou báchorku asi nerozšiřovali.
V královéhradeckém parku byl umístěn památník Jana Žižky mimo jiné i proto, že měl k tomuto kraji velice blízký vztah
Neexistuje žádný důkaz, že by Žižka mohl něco takového jako posmrtné stažení z kůže požadovat, byl pohřben úplně normálním způsobem a o nějakém stahování nemohlo být ani řeči. Symboliku, že je nesmrtelný a udrží si svou autoritu i po fyzické smrti, patří mezi typické prvky rozšiřování kultu osobnosti. Podobný mýtus, jako že husité zůstali neporazitelnými, vzniká vždy zpětně a snaží se zjednodušovat realitu. Buben je nejextrémnější z mýtů, a proto si jej lidé snadno pamatují. Legendy tohoto typu mají i psychologickou funkci dodávat lidem odvahu tehdy, když to nejvíce potřebují.
Jedna konkrétní verze rozšířené legendy tvrdí, že za odměnu Žižkův buben dostalo město Plzeň, a to konkrétně za úspěšné odolávání četných nájezdů husitských a jim spřátelených vojsk. Údajně potom přechovávali cennou trofej ve Staré zbrojnici, tedy v místech, kde dnes stojí Pedagogická fakulta ve Veleslavínově ulici. Právě toto typicky katolické město mělo s husitským protivníkem přebohaté zkušenosti. Nejdříve sem přišel Jan Žižka s úmyslem zřídit si tu svoji hlavní husitskou centrálu. A když se to nepovedlo, on sám nebo jeho následovníci Plzeň neúspěšně ještě čtyřikrát obléhali. Při posledním pokusu o dobytí katolické bašty v roce 1433 ukořistili obránci protivníkům velblouda a ten se nakonec dostal i do městského znaku.
Jan Žižka na fasádní fresce v Plzni v tak zvané Proluce
Plzeňská freska znázorňuje i velblouda, který se krátce potom dostal i do městského znaku
Z Plzně se nějakým záhadným způsobem dostal buben do pruské armády a pomohl jí v roce 1866 k vítězství u Hradce Králové. Buben měl být slyšet během tamní válečné vřavy. Rovněž východočeská metropole sehrála pro husitské hnutí a konkrétně pro Jana Žižku důležitou roli. Vojevůdce tu založil radikální skupinu orebitů – „Božích bojovníků“ nazvanou podle hory Oreb, a ta se po jeho smrti přejmenovala na sirotky. Není se tedy co divit, že Žižkův kult na Královéhradecku rezonoval až do bitvy v roce 1866. A to tak silně, že tehdy u obce Sadové slyšeli její účastníci dunivý Žižkův buben. Češi tady bojovali v rakouské armádě spolu se Sasy proti svému úhlavnímu pruskému nepříteli a konečnému vítězi bitvy. O tom, že si někdy mýty nedokáží poradit s realitou, svědčí fakt o přítomnosti bubnu v pruské armádě proti našim. Na to někteří zareagovali tvrzením, že se tam dostal až po skončení bitvy. Tak tedy potom věřte lidovým mýtům…
Velbloud jako jedna ze tří symbolických pozlacených kašen na náměstí
Legenda kolem bubnu měla na jedné straně svoji logiku. Takový přístup k historickým souvislostem byl typický pro národní obrození a s tímto obdobím spojený romantický výklad dějin, ty jsou vysvětlovány poeticky a také značně myticky. Žižka se českému národu stal postupem času válečným symbolem, a tudíž i zdrojem odporu proti nepříteli, podobně blaničtí rytíři nebo svatý Václav. Dunění bubnu mělo svůj účel děsit nepřítele. A proto se ta jedna roztomilá nebo snad strašlivá legenda vůbec zrodila.
Zdroje:
ČORNEJ, Petr. Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Praha: Paseka, 2019
SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010
Detail fresky na fasádě domu v plzeňské Tovární ulici na motivy posledního obléhání města
