Článek
Hovoříme pochopitelně o stoletích předcházejících tomu dvacátému, potom už začaly události nabírat méně příznivý směr. Pojďme si na příkladu Plzně ukázat, jak takové soužití fungovalo v oboru knihtisku, vydávání různých tiskovin a během počátků žurnalistiky. Míchali se tu Češi i Němci a jejich každodenní praxe měla od národnostní nenávisti hodně daleko…
Dva muži jedné ženy v jediné tiskárně
Muži od černého řemesla, zabývající se sázením písmenek do spořádaného tvaru čitelného textu, se řádně činili, aby tak vzdávali hold městu, proslavenému vytištěním první dochované knihy v češtině z roku 1468 Kroniky trojánské. Z pozdější doby, konkrétně z poloviny 18. století, je známo jedno pozoruhodné jméno plzeňského knihaře. Říkal si Benjamin Khün a na západ Čech přicestoval z rodného Saska. Usadil se v pozdější Riegrově ulici mezi náměstím a Sedláčkovou ulicí. Dlouho provozoval v Plzni svoji neobvyklou a náročnou profesi jako jediný, protože splnit podmínky pro získání konfese od města se pohybovaly na hranici nemožného. Uchazeč měl mít kromě odborných znalostí tisku a knihařství, doložených universitní zkouškou, také za sebou praxi, měl disponovat dostatečným finančním zázemím a k tomu se ještě vyžadovala politická spolehlivost! Tedy kombinace městem stanovených podmínek dosti divoká v každé pozdější době, natož pak v letech nenápadného knihaře Khüna.
Zatímco Khün vykonával jako své stěžejní podnikání knihařství, skutečný a kvalifikovaný tiskař, první po dlouhé době, se v Plzni objevil až koncem osmnáctého století. Tento potomek německé rodiny z Tyrol se složitým jménem Josef Jan Morgensäler už stačil načerpat bohaté profesní zkušenosti v pražské tiskárně, kde vycházely Schönfeldské císařské královské poštovní noviny, které redigoval proslulý český vlastenec Václav Matěj Kramerius. Nový tiskař se usadil hned vedle Císařského domu na nároží Dominikánské ulice s náměstím.
Plzeň mu vyhovovala jako podnikatelská adresa minimálně ze dvou důvodů: kromě knihkupce Kühna jej tu neohrožovala žádná jiná konkurence a momentálně silně germanizované město odpovídalo jeho představám jazykových preferencí. Z přibližně šedesátky vydaných knižních titulů jich jen pár vyšlo česky, ostatní pochopitelně v jeho rodném jazyce. Podobně jako jeho předchůdci tiskl také Morgensäler výroční zprávy gymnázia, tiskopisy, formuláře a jiné drobnější texty. Když Morgensäler v roce 1816 zemřel, tiskárnu i s vdovou po zesnulém vyženil Leopold Reiner, další zásadní jméno ve vývoji plzeňské typografie. Z posmutnělé vdovy se rázem stala žádaná nevěsta.
Před budovou gymnázia stojí památník tamního váženého profesora Josefa Františka Smetany, na něm je uvedený text s dovětkem „Lidumil a učitel národa“
Zásadní role pedagogů věhlasného gymnázia
Syn řezníka Reiner tentokrát přicházel z úplně jiné geografické oblasti, a to z Pešti, ale vydával na rozdíl od prvního muže své ženy tituly převážně české. Pravda, společenské a tím i jazykové poměry ve městě se díky některým profesorům místního gymnázia zásadně změnila. Už Josef Vojtěch Sedláček, vůbec první profesor českého jazyka tohoto vzdělávacího ústavu, prosazoval zakupování českých knih a časopisů, což muselo jediného tiskaře ve městě jenom potěšit. U Reinera také Sedláček vydal v roce 1821 svoje „Paměti Plzenské“ (se záměrně vynechaným písmenem ň), úplně první českou knihu o Plzni, vydanou ve městě samém.
Další profesor Josef František Smetana se ve čtyřicátých letech zasloužil o založení gymnaziální knihovny s českou literaturou a také o půjčovnu a čítárnu časopisů na Lochotíně. Kulturní život se pomalu dostával na úroveň, kterou do té doby královské město nikdy nezažilo. Leopold Reiner si časem ke svému podnikání přizval společníka přímo z rodinného kruhu, který se měl stát řízením osudu jeho následovníkem. Jan Michal Schmid, původem Němec, si vzal dceru zakladatele firmy Josefa Jana Morgensälera.
Zásluhou Schmidovou se tiskárna přestěhovala do Školní ulice, tedy nynější Bedřicha Smetany, přímo naproti hlavnímu vchodu do gymnázia, jehož výroční zprávy nadále tiskl, stejně tak jako autorské texty tamních profesorů. Z nich vyniká zejména první astronomické dílo u nás od Smetany, mimochodem bratrance hudebníka Bedřicha, s názvem „Základové hvězdosloví“. Na gymnáziu, stejně tak jako ve městě samotném, se rodilí Češi doplňovali s pravověrnými Němci a nikdo národností otázku neměl potřebu příliš hluboce řešit.
Bývalé gymnázium a nynější knihovna na pohledu od sochy skladatele Bedřicha Smetany, který tu díky svému bratranci vystudoval
Kořeny žurnalistiky
Tiskařská činnost Jana Michala Schmida, jenž se v Plzni ocitl docela náhodně v souvislosti s příbuzenstvím s tyrolským tchánem Morgensälerem, však představuje jen jednu část jeho daleko barvitější osobnosti. Zcela po právu bývá označován za zakladatele plzeňské žurnalistiky, byť té německy psané, která ovšem tehdy jednoznačně převládala. Sám založil a tiskl novinové tituly „Pilsner Amts- und Anzeigeblatt“ a později i „Pilsner Anzeiger“ (název ještě dále upravil na Pilsner Wochenblatt).
Ač se doposud choval jako neochvějný zastánce němčiny, pohnuté události let 1848-49 však tak zapůsobily na jeho svědomí, že mu umožnily tisknout i ryze český titul spolku Slovanská lípa, tiskovinu s roztomilým pomístním názvem „Posel od Mže“. Pilsner Wochenblatt vycházel dvakrát týdně, vždy v neděli a ve čtvrtek, a věnoval se historii a současnosti města, aniž by příliš komentoval politický život. Časem se vyprofiloval spíše jako zábavný časopis s povídkami, básněmi a lehčí četbou, politická témata zmizela úplně. Sám vydavatel a nakladatel Schmid ukončil vydávání této tiskoviny s konstatováním, že list mu nepřináší žádný obchodní zisk, přestože inzerce a úřední oznámení finančně pomáhala, vždyť je obsahovala už první čísla z roku 1847. K situaci v národnostně rozdělené Plzni se vydavatel vyjadřoval celkem sympaticky, alespoň soudě podle jeho citátu: „Jsme Böhmen, bratři tak navzájem spjatí, že rozdělení je nemyslitelné…“ Nebo v jiné variantě stejné myšlenky: „Žijeme a musíme žít spolu, ať mluvíme německy nebo česky“. Takovou národnostní toleranci ale, po pravdě řečeno, samozřejmě ne každý u nás vyznával…
Schmidovu tiskárnu zakoupil v roce 1861 Ignác Schiebl, původně vyučený knihař, který hned po získání kvalifikace prošel Prahou, Vídní, Německem i Švýcarskem, aby se po sedmi letech pobytů na různých místech Evropy vrátil do Plzně a stal se tu radním. Spoluobčané si jej vážili hlavně za husarský kousek, když v dražbě získal archivní dokumenty, kterých se město chtělo neuváženě zbavit. Proti němu dražila i firma na výrobu zápalek Neuburg a Eckstein ze Sirkové ulice pod nádražím, která by i tak cenné dokumenty stejně jenom využila k výrobě krabiček pro svoji produkci. Patriot Schiebl nakonec dokumenty odprodal městu, ale za stejnou cenu, za jakou je získal dříve v památné dražbě. V Plzni bydlel i podnikal v domě na rohu ulic Bedřicha Smetany a Bezručova, kde později vznikl obchodní dům Brouk a Babka. Původní majitel tiskárny Schmid bydel hned v sousedním domě.
Ignác Schiebl patřil do skupiny vlasteneckých aktivistů sdružených kolem profesora Smetany, ale ten už v době zakoupení tiskárny nebyl mezi živými. V té době jediný tiskař ve městě Schiebl vydal první plzeňský adresář, psaný mimochodem v němčině, stejně tak jako jím tištěný časopis „Pilsner Bote“, převzatý ještě od předchozího tiskaře. Na rozdíl od německých titulů Jana Michala Schmida však Schieblem vydávané německé texty často vyznívaly až překvapivě vlastenecky a jeho věrní čtenáři nemohli být na pochybách, že je vydavatel Scheibl sestavuje v tom nejupřímnějším a tolik typickém českém duchu. S grafickou úpravou v tiskárně mu pomáhal fotograf Josef Böttinger, muž, jenž se časem vypracuje na špičku mezi všemi plzeňskými fotografy. Relativně poklidný život v prostředí bez přímé konkurence si ale Ignác Schiebl dlouho neužil. Souběžně s ním začal provozovat druhou plzeňskou tiskárnu Karel Maasch, bývalý zaměstnanec Jana Michala Schmida. A tak z původní jediné tiskárny na území města už brzy budou čtyři a potom celé desítky…
Z toho všeho vyplývá, že v Plzni se podobně jako v jiných našich městech střídala jména česká a německá a názory jejich nositelů se často prolínaly bez ohledu na to, jakým konkrétním jazykem kdo mluví.
Znak města Plzně na fasádě gymnázia ve Smetanových sadech, které byly pojmenovány na počest pedagoga a nikoliv našeho populárního hudebního skladatele
Zdroje:
MORÁVKOVÁ Naděžda, ŘEHÁČEK Karel, JÍRA Josef (editoři). Josef František Smetana a jeho doba (sborník příspěvků). viaCentrum 2019
Slavíme teď už … Humoristické listy. 1885, roč. 27, čís. 10, s. 78. (Sté výročí narození Josefa Vojtěcha Sedláčka). Dostupné online [cit. 2012-02-24].
Za Jaroslavem Schieblem. Národní listy. Duben 1933, roč. 73, čís. 97, s. 5. Dostupné online
