Článek
Když jsem měl před časem možnost delší dobu žít v Sofii a díky pestrému zaměstnání procestovat téměř celý ten pohostinný balkánský stát, překvapilo mě mnohé. A mezi jiným i skutečnost, jakou vřelou náklonnost místní projevují k nám, příslušníkům na tisíce kilometrů vzdáleného národa. Zasloužili se o to jistě i turisté, kteří jako jedni z prvních objevili kouzlo zdejších černomořských pláží. Ale skutečná podstata tkví úplně někde jinde a začala osvobozením Bulharska od turecké nadvlády v roce 1878.
Pomáhali, když to bylo nejvíc zapotřebí
Na žádost pomoci novému státního útvaru, který neměl po mnoha stech letech se samostatností a vznikem jeho rychle vznikajících institucí žádné zkušenosti, Češi zareagovali bezodkladně. Byla to doba plná sympatií k národně osvobozovacím bojům na Balkáně i hrdosti na společnou slovanskou vzájemnost. Přijíždějící odborníci od nás se zapojili prakticky do všech oblastí života počínaje kulturou, intelektuální sférou či řešení technických problémů prakticky jakéhokoliv rázu. Pocit souznění s mladým státem mnohé Čechy přiměl zůstat tu až do konce života a několika případech i přijmout bulharské občanství. K mému velkému překvapení Bulhaři znají již od školních let česká jména, které naší populaci běžně už moc neříkají. Nebo snad znáte historika Jirečka, malíře Mrkvičku, archeologické bratry Škorpilovi nebo rozvětvenou rodinu Prošků? Zato v bulharském podvědomí jsou vesměs známí jako zakladatelé svých oborů jejich nového státu.
Politici a archeologové
Doktor Konstantin Jireček mezi bulharskými Čechy vyčníval především tím, že to dotáhl až na nejvyšší politické příčky, když se stal tajemníkem Ministerstva národní osvěty, později samotným ministrem a ředitelem Národní knihovny v Sofii. Narodil se ve Vídni v roce 1854 a už ve svých dvaadvaceti letech vydal monografii „Dějiny Bulharů“, vůbec první ucelenou práci o dějinách tohoto národa. Po osvobození přijal pozvání vlády Bulharského knížectví. Ta správně vytušila, že odborné zaměření tohoto titulovaného historika je nejlepším předpokladem k jeho politickým ambicím na Balkáně. A nemýlila se! Po návratu zpět do střední Evropy se angažoval v pražském a vídeňském univerzitním prostředí.
Nedaleko od pobřeží Černého moře leží vesnička s tajuplným názvem „Škorpilovci“ a Bulhaři většinou dobře ví, že vděčí za své jméno dvojici bratrů z Čech. Karel a Hermann Škorpilovi, rodáci z Vysokého Mýta, jsou dodnes považováni za průkopníky moderní bulharské archeologie, přestože tento obor ani jeden z nich nevystudoval. První jako absolvent Fyzikálně – matematické fakulty Karlovy university a druhý s přírodovědným vzděláním z Lipska začali shodně působit na bulharských školách. Karel, mimo jiné zakladatel Archeologického spolku a muzea s tímto zaměřením v přímořském městě Varna, si svoje renomé vybudoval vedením vykopávek v prvním bulharském městě Pliska. Jeho bratr Hermann, nebo také Hermenegild, mu pomáhal s publikační činností, ale kromě archeologie jej zajímala i geologie a botanika.
Silný klan česko-bulharských stavitelů
Mezi všemi, kdo přijížděli pomáhat novému bulharskému státu, obzvlášť vynikali zástupci stavebních oborů. Pojem „Familie Prošek“ rezonuje v sofijských reáliích dodnes. Berounští rodáci Jiří a Teodor byli bratři a Václav s Josefem jejich bratranci. Jako první odjel na Balkán železniční inženýr a dobrovolník během rusko-turecké války Jiří, ročník narození 1847. Když se po osvobození usadil v Sofii, přijel za ním i bratr Teodor a už spolu založili První dvorní tiskárnu a Bulharský spolek inženýrů a architektů. A aby toho nebylo málo, tak za účasti svých bratranců projektovali a postavili Hlavní nádraží v Sofii.
Podnikatelské aktivity sourozenecké dvojice téměř neznaly hranic. Jimi založený v roce 1884 „Pivovar Bratří Prošků“ využíval ty nejmodernější technologie a na mezinárodních výstavách získával zlaté medaile. S pivem značky Prošek se zakladatelé, příslušníci národa s bohatou pivovarnickou tradicí, trefili na Balkáně skutečně do černého.
Ale to nejpodstatnější mělo ještě přijít! Bratři se dali dohromady s dalším českým architektem Antonínem Kolářem a spolu s ním projektovali námořní přístav ve Varně. Další jejich díla zná i každý dnešní obyvatel Sofie, protože místa jako „Lví most“ a „Orlův most“ tu patří mezi nejoblíbenější. Hlavním bulharským městem neprotéká žádná velká řeka, a přesto oba dva mosty se sochařskou výzdobou lvů, a na jiném místě orlů, jsou nepřehlédnutelné.
Již zmíněný východočeský rodák Kolář přijel hned po osvobození, a ještě v roce 1878 se ve svých sedmatřiceti letech stal hlavním architektem Sofie a autorem prvního urbanistického plánu nového hlavního města. Jako pracovník angažovaný ve veřejném prostoru projektoval i vedl výstavbu ministerských budov, škol, přestavbu knížecího paláce a spolu s Proškovými i hlavního nádražního objektu. Na jedné z nejdůležitějších sofijských křižovatek stojí „Památník Vasila Levského“, revolucionáře s ohromnými zásluhami o osamostatnění Bulharska. I pod něj se podepsal Čech Antonín Kolář. Celoživotní svobodný mládenec nabídl vládě také projekt Chrámu Alexandra Něvského, ta jej ale odmítla, a tak poslední roky strávil kvůli tomu v ústraní. Chrám v současné podobě je nejatraktivnější sofijskou památkou architektury.
Nakonec ještě jedna dobrá zpráva pro milovníky piva
Na bulharském trhu je dnes možné zakoupit mnoho vyhlášených zahraničních značek včetně těch od nás. Z domácích piv se za jedno z nejkvalitnějších považuje „Šumensko“. Také za pivovarem s tímto logem stojí český sládek František Milde, který od roku 1881 pracoval v pivovaru Ruse, z něhož později vznikla Bulharská pivovarská společnost Šumen-Ruse. Odborník Milde se vypracoval do pozice společníka firmy a podle jeho projektu byl vybudován nový pivovar, kde vyrobili v roce 1883 první várku značky Šumensko pivo.
Jmenovali jsme jich jenom pár, ale pozornost by si zasloužili i mnozí další, malíři v čele s Ivanem Mrkvičkou, jiní umělci z nejrůznějších oborů a specialisté všech možných zaměření lidské činnosti. Zkrátka „bulharští Češi“ nám nikdy ostudu nedělali. A také díky nim jsme přijímáni místními s vřelostí, jaké se tu ne všichni těší…
Zdroj:
Bulharští Češi, Galina Todorova a kolektiv, trojjazyčné vydání v bulharštině, češtině a angličtině, Sofia 2020
