Hraběcí uhlobaron Šternberk a básník Goethe – přátelé, geologové a botanici

Adresátem byl majitel panství Březina na Rokycansku Kašpar Maria ze Šternberka.
Jestliže s různými lidmi pěstoval německý muž mnoha profesí, básník, ministr a zároveň důstojný pán od výmarského dvora vztahy různé, s podstatně mladším pánem na Březině jej jednoznačně poutaly zájmy vědecké. Politická, ale hlavně literární kariéra, otevírala ministrovi dveře salonů všude tam, kde se jen objevil, ale na poli vědy se cítil nedoceněný a možná i trochu přezíraný, přestože i v této oblasti dával své ambice otevřeně najevo. Ty pocity byly naprosto oprávněné. Každý uznával jeho nadání literární, ale o vědeckých bádáních se mnohdy ani nevědělo, nebo se to ani nepovažovalo za podstatné.

Pozoruhodné přátelství mužů rozdílných povah

Počínaje rokem 1820 vzájemný vztah Šternberka s Goethem každým dnem sílil. Aristokrat z Čech v oblasti geologických a botanických věd nepochybně patřil do evropské špičky tohoto oboru, takže básník s vědeckým potenciálem se od něj mohl mnohému přiučit. Místy jejich partnerství připomínalo postavení učitele a žáka, přestože z hlediska věkového by tomu mělo být právě naopak. Blízko k sobě měli mimo jiné i postavením ve společenské hierarchii, protože Goethe byl za své zásluhy také povýšen do šlechtického stavu, k němuž aristokratický přítel přirozeně patřil od svého narození.

Samozřejmě o sobě věděli dávno před tím, než zahájili svoje přebohaté korespondenční styky. Kašpar ještě v době studií bohoslovectví v Římě četl Goethův znamenitý román Utrpení mladého Werthera, který jej nemohl nechat chladným, asi tak podobně jako polovinu celé nejvzdělanější části Evropy. Básník se zase začal o pána z Březiny zajímat poté, když ten vydal svoje dílo o pravěkém rostlinstvu, kteréžto téma přesně odpovídalo Goethovým zájmům. Lákaly jej souvislosti spojení botaniky s geologií.

Básník, politik a výmarský ministr jezdíval do Čech každoročně a rád. Při pobytu v Mariánských Lázních v roce 1820 se setkal se zahradníkem Václavem Skalníkem, specialistou na zahradní architekturu, který mimo jiné koncipoval tamní Lázeňský park A rovněž tak park Kašpara ze Šternberka u jeho zámeckého sídla na Březině. Skalník se tak stal tou styčnou osobou, tím specialistou, který se s jedním i s druhým osobně znal a dokázal je dát díky společným botanickým zájmům dohromady.

Goethe se tak poprvé dozvěděl, že Kašpar vlastní černouhelné doly na Radnicku a hned v prvním z dopisů Šternberka požádal, jestli by mu nemohl zaslat nějaké vzorky s otisky pravěkých rostlin. A kdokoliv byl osloven tak slavnou celebritou, ten nemohl podobnému přání nevyhovět. Vědecké i lidské pouto obou velikánů, z nichž přece jen jeden věhlasem několikanásobně převyšoval toho druhého, bylo navázáno.

Korespondenční kolegové

Básník a amatérský paleobotanik vděčí západním Čechám za mnohé, v neposlední řadě také za probuzení svého zájmu o geologii. Během svých lázeňských pobytů se zvědavostí sobě vlastní objížděl cenné lokality, kterými tato část kontinentu oplývá vskutku bohatě. Sám se s vědeckou pečlivostí nejraději věnoval výzkumu oblíbené Komorní Hůrky u Chebu, sopky už dávno vyhaslé a každým pravověrným geologem oprávněně vyhledávané. Tato lokalita tudíž zajímala i Kašpara Šternberka, a proto Komorní Hůrka patřila k dominantním tématům počáteční fáze jejich vzájemné korespondence.

Johann Wolfgang se nijak netajil tím, že si svoji vědeckou činnost cení výše té literární, jakkoliv se to z dnešního pohledu zdá při nejmenším podivné. Měl pocit, že si vědecké kapacity z oboru jeho výzkumu cení až příliš málo. A právě Šternberk se pro něj stal tím pravým mužem, který měl potenciál uvést jej, sice slavného básníka, ale paleogeologického amatéra, až mezi špičku dané vědecké disciplíny.

Do noty si padli i lidsky, protože od smrti nejbližšího ze všech svých přátel Friedricha Schillera v roce 1805, se Goethe cítil tak trochu opuštěně a pán z Březiny byl jedním z mála, kdo mohl Schillerovo místo v jeho poraněné duši vyplnit. Blízko k tělu si básník hned tak někoho nepustil, a nakonec se není ani co divit. Rozptylován svými nesčetnými aktivitami a různorodými zájmy neměl na budování skutečně kvalitních mezilidských vztahů moc času, k lidem ne příliš blízkým se choval spíše chladně a neosobně. A také s vědomím své vlastní důležitosti. V tomto směru to mívají géniové jeho formátu těžké. Už z prvních vzájemných dopisů plných uctivých výrazů z obou stran lze vydedukovat, že dříve nebo později se musí sejít a poznat osobně. K takovému shledání mohlo dojít už v roce 1821, tedy brzy poté, kdy si začali intenzivně psát.

Shodou nepříznivých okolností se však v Mariánských Lázních minuli jen o tři dny, ale příští rok už se to na stejném místě povedlo. Po dvou společně strávených týdnech se rozcházeli s pocitem, jako kdyby jeden druhého znal už od dětství. Na pořadu dne byla i básníkova návštěva v sídle hraběte ze Šternberka, když v jednom z dopisů napsal: „Naléhavé pozvání na panství Radnice mne asi svede, abych vybočil z mých českých kolejí. Z Mariánských Lázní je to jen malá jednodenní cesta.“.

Zůstalo jen u plánů. Zato Šternberk město svého korespondenčního přítele Výmar navštívil celkem třikrát. Povahy geniálního Goetha se s klidným a trpělivým Šternberkem vhodně doplňovaly. Během dvanáctileté vzájemné korespondence první napsal druhému pětatřicet dopisů plus další přílohy, zatímco ten druhý prvnímu čtyřicet. Písemnosti podepsané jménem básníka uchovává v zemi jejich doručení Památník národního písemnictví na pražském Strahově a opačně směřovanou korespondenci pro změnu Goethův a Schillerův archiv ve Výmaru.

Jak se německý básník ponořil do českých reálií

Čím blíže se poznávali, tím více objevovali jiné okruhy témat, tedy kromě geologie a pravěkých rostlin, které v nich rezonovaly, časem i s daleko větší silou. Goethe rozhodně nepatřil mezi osobnosti zahleděné jen do svého germánského světa, a když už českému prostředí věnoval tak podstatnou část svého života, docela vážně a s plným zaujetím se zapojil i do aktivit souvisejících s prosazením české národní kultury a zcela konkrétně do činnosti kolem výstavby Národního muzea.

Jeho přítel, který ze skromného zámečku Březina organizoval veškeré svoje podnikání s dobýváním černého uhlí i paleobotanický výzkum, stíhal dotáhnout do konce i svoje nejdůležitější životní poslání. V nádherném parku kolem svého sídelního zámku nejen snil, ale hlavně systematicky pracoval na založení muzejních sbírek, které by podporovaly český rozvoj vědy, výzkumu a široké mezinárodní spolupráce. V jeho myšlenkách se rodilo Národní muzeum.

Realizace budovy v čele pražského Václavského náměstí jako zhmotnění původní myšlenky se sice nedožil, ale každý Čech pravděpodobně ví, že nejdůležitější české muzeum se rodilo hlavně zásluhou a nezlomným úsilím Kašpara Šternberka. A také jeho přítele z Výmaru. S nezdolnou erudicí se německý básník zapojil do zakládání velkorysých sbírek v Praze, psal dopisy evropským veličinám, žádal o přispění do nových přírodovědeckých expozic a v neposlední řadě nešetřil síly ani na poli publicistiky. Goethe psal o pražském muzeu do německých tiskovin a periodik, čímž aktivně propagoval českou myšlenku v německy mluvících zemích.

V neposlední řadě zajišťoval ze zázemí svého Výmaru pro Čechy i odbornou vědeckou literaturu, přece jen v rakouské monarchii těch dob nepříliš lehce dostupnou. Tady už nešlo o nějaké vědecké bádání, srozumitelné stejně jen malému okruhu osob daného oboru znalých. Šternberk dokázal zapojit inteligenci jednoho z největších mozků své doby i do myšlenky navýsost české, která měla povznést tento národ na úroveň nejvyspělejších evropských států. Česko – německá spolupráce ve své vrcholné podobě…

Básník bezesporu toužil osobně spatřit to město, jehož muzeu už obětoval nesmírné množství energie. V tomto jej pozice ministra svazovala a musel být ještě obezřetnější než při návštěvách lázní. Přesto nechybělo mnoho a Prahu by konečně už navštívil. Alespoň si to tak s přítelem Kašparem naplánovali, že po společném léčení v Teplicích do hlavního města zajedou oba najednou. Bohužel z plánů sešlo. Na vlastní oči nikdy nespatřil Březinu ani Prahu, přestože duchovně měl k těmto místům tolik blízko. Ve svém výmarském sídle nasbíral básník na osmnáct tisíc vzorků hornin, minerálů a zkamenělin. Nemálo z nich tvořily dary od Kašpara Maria z Radnicka. A ten mu celou tu amatérskou sbírku pomáhal během všech tří návštěv ve Výmaru jako odborník na slovo vzatý popsat a uspořádat.

Goethe se nakonec zachoval ušlechtile a jako jeden z prvních obdaroval pražské muzeum ze svojí rozsáhlé sbírky všemi těmi nerosty, které byly nalezeny na území Čech. Básník se tak stal čestným zakládajícím členem Muzea. Z politického hlediska Kašpar Maria ze Sternbergu, jak se jeho jméno v jiné jazykové formě také uvádí, patřil spíše mezi konzervativce a jako odpůrce metternichovského policejního systému podporoval konstituční monarchii. Jak tvrdil, demokracii je třeba zajistit shora dříve, než si ji vymůže lid sám svými prostředky. Ovšem na druhé straně se ve vysoké vídeňské politice nikdy moc neangažoval.

Německý básník a český šlechtic, a pak že to nějak nejde dohromady….

Zdroje:

ANGERER, Birgit a UNGER, Klemens, ed. Sternberg und Goethe in Ostbayern und Böhmen. Regensburg: Tourismusverband Ostbayern, 2007

URZIDIL, Johannes. Goethe v Čechách. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2009