Článek
Odpovědnou pozici nejvyššího velitele zastávalo několik z nich. Po nepřekonatelném Janu Žižkovi se v čele střídali hejtmani jako Jan Hvězda z Vícemilic, Bohuslav ze Švamberka, Jan Čapek ze Sán a další méně známé osobnosti, ale roku 1426 se definitivně prosadil Prokop Holý. Poslední z plejády vojevůdců pod znamením kalicha, Vyhrál famózní bitvy u Ústí nad Labem, Tachova a v roce 1431 i střetnutí u Domažlic. Také se proslavil cestami za hranice země během spanilých jízd, které často inicioval a sám osobně vedl. Takto navštívil Slezsko a Horní Uhry – tedy současné Slovensko, Horní Falc a Bavorsko, Lužici a Sasko. Jeho nejvzdálenější cesta vedla na západ pouhé dva roky po Domažlicích na Basilejský koncil. Z velikých bitev prohrál jedinou, zato tu rozhodující v roce 1934. V té padl u Lipan, když radikální husité v čele s ním podlehli umírněným kališníkům a katolíkům.
Po nejasném dětství velkolepý příchod do Tábora
O Prokopově mládí se toho ví jen málo a útržkovitě, zato o jeho hvězdné kariéře v podmínkách nově založeného města Tábor už není pochyb. Od samého začátku patřil k nejradikálnějším kněžím a šest let po svém příchodu se prosadil jako duchovní správce táborské obce. Prokop rozhodně nepatřil mezi tuctové husity a vzděláním se mu v řadách svých příznivců málokdo vyrovnal. O výchovu v mládí se postaral pravděpodobně strýc, bratr jeho matky. Bohužel o mladistvých létech budoucího vojevůdce panují spíše domněnky a nepřímá fakta, ale ta jsou někdy i málo přesvědčivá.
Narodil se kolem zřejmě v Praze nebo v jejím nejbližším okolí, pravděpodobně v rodině nižších šlechticů nebo majetných měšťanů, Asi studoval na Pražské universitě, kde se z něho stal horlivý zastánce reforem Jana Husa. Ale do náboženského života společnosti vstoupil a se začal se intenzivně zapojovat až po jeho upálení. Není zaznamenáno, kdy a jak přesně došlo k přechodu duchovně založeného Prokopa, což vyústilo až k jeho sympatiím k vojenskému způsobu života. Ani nevíme, jakou roli v tom hrál již zmíněný strýc. Traduje se, že byl buď obchodníkem nebo snad i knězem, který jej zasvětil do základů a tajů teologie. Se vší pravděpodobností mu právě on umožnil studovat na univerzitě, ale zcela jistě byl jeho velkým vzorem.
Obraz Věnceslava Černého: Výstup proti Prokopu Holému před Plzní. Znázorňuje moment, kdy se proti vojevůdci postavili vlastní lidé z řad kališníků. Malíř jej ovšem neobvykle zobrazil s bradkou
S Prokopem Holým se taktika husitské strany změnila radikálně. Válečné výpravy pochopitelně následovaly jedna za druhou jako kdysi za bratra Žižky, ale na rozdíl od svého velkého předchůdce a vzoru v sobě Prokop nezapřel ani talent diplomatický. Nebál se vyjednávat s nikým a už vůbec ne s věčným nepřítelem císařem Zikmundem, ani s církevními odpůrci husitů z papežova okolí. Vrcholem jeho diplomatické kariéry byla bezesporu jeho účast v početné české delegaci v Basileji, tam si získal respekt a obdiv protistrany, tam jej považovali za hlavního strůjce dosavadních bitev a tam jej nakonec jeho protivníci začali nazývat Prokopem Velikým. Jako snad první a dlouho jediný z kališníků pochopil, že je-li český národ „vyvolený“ přesvědčovat ostatní svět o té správné víře, nestačí k tomu jen válečné intervence. Jako vůdce nebývale inteligentní byl přesvědčen, že musí vyjednávat s nepřítelem i za cenu určitých kompromisů, o nichž někteří nechtěli ani slyšet. Nakonec právě ty kompromisy nabývaly na důležitosti i ve vlastních řadách, když se skupinky z řad přívrženců podobojí začaly nebezpečně polarizovat.
Cesta obratného diplomata k triumfu u Domažlic
Celá anabáze s vyvrcholením bitvy u Domažlic začala tím, že Prokop Holý svolal sraz zemské hotovosti k Plzni. Ta jako město silně katolické, a tudíž kališníkům nepřející, toužebně očekávala příchod Zikmundových vojsk od Norimberka. Už tehdy v létě roku 1430 se nad městem vznášela hrozba dlouhého obléhání, jež musí skončit vítězstvím jedné nebo druhé strany, jinak si už další vývoj a další utrpení spálené země nikdo nedokázal představit. Zikmund tažení k Plzni o rok odložil, Prokop se přemístil do Slezska a v červenci 1431 se situace opakovala znovu. Opět velitelův návrat k Plzni, opět prohlašování Zikmunda, že se probije až do katolické pevnosti a s kacíři definitivně skoncuje.
Ale všechno dopadlo jinak a jinde. Křižácká armáda v síle zhruba sedmdesáti tisíc mužů po překročení hranic zamířila k Tachovu brzy na to začala obléhat silné husitské centrum Domažlice. Ale to po několika dnech vzdala. Místo toho, aby se obě armády přesunuly k dlouho očekávanému bojišti u Plzně, stalo se něco mimořádného: Prokop Holý dokázal svoje mistrovské strategické myšlení a přemístil husitskou a téměř už profesionální armádu ne k Plzni, ale přímo k městu Domažlice. A byl z toho nejzářivější husitský triumf.
Najdou se i takoví, kdo existenci skutečné bitvy u Domažlic zpochybňují. Na vrchu Baldov nad městem, kde nyní stojí skromný památník bitvy, opravdu žádné velkolepé klání neprobíhalo. Křižáci se rozutíkali dříve, než stačili s Prokopovým vojskem zkřížit zbraně a rychle hledali úkryt na druhé straně hranic. To je fakt, ale nic neměnící na skutečnosti, že husité u chodského města po zásluze triumfovali…
Památník Prokopa Velikého v Kouřimi nedaleko Lipan, kde přišel v rozhodující bitvě o život
Pomíjivá hvězda na jednání v Basileji
A brzy po vojenském triumfu měla přijít další hvězdná Prokopova hodina, kde měl prokázat svoje schopnosti na poli diplomacie. Čeští kališníci, celou ostatní Evropou nenávidění „kacíři“, dostali možnost obhajovat svoji pravdu na sněmu na území dnešního Švýcarska a husitský kněz bez obvyklé bradky u toho nesměl chybět.
Členové delegace směřující do Basileje se sešli u Domažlic, aby potom pokračovali směrem na Norimberk a dále stejnou cestou, jíž se kdysi ubíral sám Jan Hus do Kostnice. I to mělo svoji neskrývanou symboliku. Občané Basileje zpočátku hleděli na exotické Čechy zvědavě a na jejich charismatického vůdce i s respektem. A sami účastnící koncilu dobře věděli, že právě on je skutečným strůjcem většiny dosavadních vojenských úspěchů, díky kterým ztroskotávala jedna křížová výprava za druhou. Jinak ale válečníci neměli proti osvědčeným diplomatickým harcovníkům na druhé straně vyjednávacího stolu prakticky žádnou šanci.
Velitele Prokopa jako vítěze dosavadních bitev uznávali, ale nic víc. Snad jenom další člen české delegace Jan Rokycana se ukázal být řečníkem dost obratným na úrovni protistrany. Jednání vyznívalo stále víc rozpačitě a prakticky k žádným závěrům nedošlo. Dnes už víme, že ani později se na poli diplomatickém nevyřešilo nic. Basilejský koncil získával informace o situaci v Čechách, a hlavně o očekávaném a definitivním rozdrcení „kacířů“, přes Norimberk, tedy město politicky i ekonomicky spřízněné s Plzní, kde mělo ke střetu teoreticky dojít.
Radikální vojevůdce a diplomat s latinským označením Procopius Kasus, tedy bez plnovousu, se do čela revoluce dostal po vítězné bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426 a až do plzeňského obléhání v roce 1433, které následovalo okamžitě po návratu z Bazileje, ani jeden válečný střet neprohrál. Tady se pod ním podlomila židle poprvé, když před hradbami obléhaného města skupina vlastních bojovníků znechutila Prokopa natolik, že svoje vojsko naštvaně opustil a odjel do Prahy. K vojsku se sice ještě vrátil, aby s ním vyrazil směrem na Lipany. Ale to už byla cesta poslední bez možnosti návratu.
Velký vojevůdce Prokop je hlavní postavou pomníku na Husově náměstí v Českém Brodě
Na rozdíl od Žižky Prokop Holý nikdy nebojoval se zbraní v ruce a sám o sobě ještě na koncilu prohlašoval, že ve svém životě nikoho nezabil a ani žádnou zbraň nenosil. Doposud odrážel křižácké výpravy bravurně, ale až se po nic neřešící Basileji se mu dařit definitivně přestalo.
Zdroje:
MACEK, Josef. Prokop Veliký. Praha: Naše vojsko, 1953
ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000
