Pětatřicátníci – „hoši jako květ“, známí z písně i z legendárního pluku

Ta číslovka znamená podobně ustálenou značku jako Škodovka, pivo Urquell či Gambrinus, lihoviny typu Fernet z Božkova nebo vězeňský areál Bory. Všechny tyto symboly vytváří určitou pověst a kolorit města, o nichž se všeobecně ví daleko za jeho hranicemi. Méně příznivé už je fakt, že nebýt pomístního názvu západní strany okružních sadů s názvem Pětatřicátníci, tak by tu návštěvníci nějakou jinou připomínku na znamenité a legendární „hochy“ jen těžko hledali.

Městu, vojsku tradičně zaslíbenému, přidělili náhodné číslo 35
Plzeň s polohou téměř na západní hranici našeho státu vždycky byla více vystavena potenciálnímu vpádu nepřátel, než kdyby ležela blíže do vnitrozemí. Ostatně jsme to dobře pocítili v době studené války, kdy počtem kasáren i množstvím procházejících vojenských uniforem po ulicích člověk nabýval pomalu dojmu, že žije div ne v jakési vojenské pevnosti. To už je naštěstí za námi, to už se snad nikdy nebude opakovat.

Západočeská metropole musela, ostatně jako i jiná města už od středověku, pečovat o vojáky, procházející téměř nepřetržitě krajem. Místní byli nuceni je ubytovávat přímo ve svých domech, v tom lepším případě někde na předměstích, ale prakticky pokaždé na vlastní náklady. Po třicetileté válce, v níž se citelně projevila slabina žoldnéřských vojáků s přecházením na tu či druhou stranu, se habsburská monarchie rozhodla udržovat už armádu pravidelnou. Přestože pluky bez přestání pendlovaly z jednoho bojiště na druhé, bývaly podle verbovacích okrsků vždy přiřazeny k určitému zeměpisnému místu. Když se v roce 1769 poprvé přistoupilo k jejich číslování, ten okrsek plzeňský dostal náhodné označení 35. To už měl za sebou bezmála sto let od svého zformování, tehdy samozřejmě ještě bez jakéhokoliv čísla, natož tak magického.

O neustálých potížích s ubytováním už byla řeč. Problém dopadal na město Plzeň tak naléhavě, že to samo velkoryse nabídlo postavit kasárna pro své pětatřicátníky na vlastní náklady a potom je bezplatně předat eráru, který by jejich provoz s konečnou platností spravoval. Císař František I. považoval výstavbu prvních kasáren v tak strategicky důležitém městě za událost, hodnou osobní návštěvy. Poprvé přijel v souvislosti s přípravou vlastního staveniště a podruhé ještě jednou během výstavby. Také krátce před dokončením stavby v roce 1826 si ji prohlédl jeho nástupce František Josef I.

Stavba architektonicky nezajímavá, a navíc ve špatné poloze
Nejzajímavějším prvkem kasáren, které paradoxně nazvali jménem Prokopa Holého, ačkoliv právě tento husitský vojevůdce velel kdysi neúspěšnému dobývání Plzně, byl vnitřní dvůr s arkádami. Ten se rozkládal v místech dnešního parkoviště a podle architektonického záměru měl zřejmě vyvolávat pocity útulnosti i bojového ducha všech vojáků, kteří dennodenně na rozlehlém nádvoří cvičili. Naopak, z vnějších fasád naopak působila budova fádně, takřka nevzhledným a nic neříkajícím dojmem. V rakouských poměrech nic neobvyklého, armáda si k návrhům svých staveb zřídka kdy přivolávala schopné civilní architekty a spokojila se jen se znalostmi vlastních důstojníků, byť třeba neměli se stavebnictvím nic společného. Navíc kasárenský objekt, předstírající empírový styl, situovali v úplně nesmyslné poloze. Delší fasáda neprocházela rovnoběžně s Klatovskou, tehdy Ferdinandovou třídou a nynějšími sady Pětatřicátníků, ale na severu se podivně stáčela směrem k hradbám. Hlavní vstup směřoval k Palackého ulici, tedy k pozdější tramvajové lince u Velké synagogy. Ta je na hlavní třídu kolmá.

Popsaná „maličkost“ nakonec zapříčinila i pozdější likvidaci sídla pluku zvučného jména. Budova kasáren, situovaná před městskými hradbami před Slepou nebo také Skvrňanskou branou, prakticky uzavírala starou Klatovskou cestu, která před řekou Mží tehdy stejně končila. Tím si kasárna v konečném důsledku podepsala sama nad sebou ortel. Lokátoři a zakladatelé původní Nové Plzně vedli veškerou dopravu přes náměstí a málo přemýšleli o tom, že by tomu někdy mělo být jinak. Klatovská se ovšem časem vyprofilovala jako jedna z nejdůležitějších dopravních tepen, vhodně míjela historické jádro s náměstím a každému prozíravějšímu urbanistovi muselo být jasné, že k jejímu prodloužení přes řeku Mži musí jednou dojít.

Plzeň se tomu bránila dlouho a výstavba strategického mostu, nyní s názvem generála Pattona, směrem k sídlištím Severního předměstí se stala skutečností až ve druhé polovině dvacátého století. Městu nezbylo nic jiného, než svoje široko daleko známá kasárna v roce 1969 obětovat. A spolu s nimi i velké množství jiných cenných objektů na jedné i druhé straně řeky. Kdo tudíž přijede hledat památky po slavném pluku, nenajde tu už dočista nic. A jak se psalo v dobovém tisku, město se stalo dějištěm největší řízené demolice domů v tehdejším Československu.

Pluk jako reprezentant města
Nehledě na nešťastně koncipované sídlo pluku, jeho zlatí chlapci přinášeli Plzeňanům jenom radost, pětatřicátníky považovali za svoji chloubu a za důstojné vyslance z provinčních domovských poměrů do vzdálenější Evropy. Už sama historie této formace působí impozantně. Koncem sedmnáctého století naverboval do pluku první vojáky v Německu a potom v Čechách velitel a majitel pluku Jiří Bedřich, jenž před tím získal příslušný verbovací císařský patent. Zárodek budoucích pětatřicátníků bojoval ve své první bitvě proti Turkům u Vídně.

Později mu byl, a to platilo až do rozpadu monarchie, přidělen jako verbovací okrsek Plzeňský kraj a po dokončení kasáren už byl navždy spojován s jeho metropolí, která plnila roli štábní stanice. Menší pořadová cvičení probíhala ve dvoře kasáren, větší na jiných místech. Po krátké epizodě, kdy pluk pochodoval v nedalekých Smetanových sadech, se jezdili vojáci připravovat na Borská pole do míst, kde později vzniklo letiště a po něm průmyslová zóna.

V první světové válce nasadil vídeňský generální štáb pluk na východní frontu proti Rusům a u Zborova na něj zaútočila Čs. střelecká brigáda ruských legií, později pluk bojoval v bitvě na řece Soča v západním Slovinsku. Ani po skončení války to neměl pluk, teď už ve službách nové republiky, vůbec jednoduché, třeba když měli jeho příslušníci na Chebsku bránit stát před německými nacionalisty. V září roku 1918 se zformoval z iniciativy exilové národní rady v Itálii pluk Foligno, jiný svou podstatou, a přesto také s číslem 35. Sám stačil bojovat ve válce s Poláky na Těšínsku a po příjezdu do Plzně se s tím původním sloučil.

V roce 1938 jej přemístili do Klatov, o deset let později do Domažlic. A v roce 1992, kdy ke konci už působil pod jinými názvy, pluk definitivně zrušili. Během nacistické okupace kasárna obsadil Wehrmacht, krátce po osvobození pro změnu naše armáda, ale pak už zůstal objekt až do své likvidace prázdný. O historii pluku se pochopitelně zajímalo mnoho literátů a ve své knize „Pětatřicátníci“ ji například autenticky popsal významný plzeňský spisovatel Rudolf Hrbek, sám bývalý pětatřicátník.

Vojáci a hudba, to vždycky hrálo dohromady
Kromě vojenské stránky věci zviditelnili příslušníci pluku Plzeň také uměleckými kvalitami. Ačkoliv to zní jako protimluv, dříve to tak bývalo zvykem. Pro pětatřicátníky jednoznačně platilo jednoduché pravidlo: čím preciznější vojenská příprava pluku, tím prestižnější musela být jeho vojenská kapela. Jeden z nejslavnějších příslušníků pluku Karel Hašler, pokud se to vůbec dá označit v celonárodním měřítku, pro něj napsal pochod, díky němuž se pětatřicátníci dostali do podvědomí takřka všech Čechů. Stalo se tak při příležitosti mobilizace v roce 1914 a skladatel jím zamýšlel povzbudit na frontu odcházející vojáky pluku, ve kterém sám v mládí sloužil. Asi to znáte: „…himl hergot sakrament, ten plzeňskej regiment, to jsou hoši jako květ…“.

Jestliže byli Plzeňané na „svoje“ vojáky patřičně hrdí, jejich vojenskou kapelu přímo milovali a zbožňovali. A protože se jako jedna z pouhých dvou profesionálních orchestrů ve městě aktivně zapojovala do společenského života, tvořili její vděčné publikum. Vojáky při svých premiérách dirigoval dokonce skladatel Antonín Dvořák, známý laskavou náklonností k plzeňské hudební scéně. Tradice hudebních orchestrů vynikající umělecké úrovně se udržovala po celém Rakousko – Uhersku a vycházela už z tradic prvních pravidelných armád. Za dlouhých a únavných pochodů vojákům pomáhali udržovat stejné tempo nejdříve pištci a tambuři. Když se postupně přidávali hudebníci i s jinými nástroji, vznikaly první pokusy o složitější polní hudbu.

Muzikanti přirozeně doprovázeli vojáky v bojových podmínkách až na frontu, kde se zabíjení nevyhýbalo ani jim. V boji padali i muzikanti se svými nástroji. Dnešní vojáky už hudebníci na zteč nevyprovázejí, války se vedou úplně jiným způsobem. To za pětatřicátníků bývalo vše jednoduší a jinak…

Zdroje:
Hoši jako květ, Jan Drnek, Václav Vondrovský, Občanské sdružení STREET, Plzeň, rok vydání: 2010
Přesně před 56 lety zažila Plzeň mohutnou explozi. Město se stalo dějištěm největší řízené demolice domů v tehdejším Československu. Plzeňská Drbna - zprávy z Plzně a okolí [online]. [cit. 2025-02-18]