Článek
Stal se tak vůbec nejvýše postaveným monarchou, jakého kdy toto královské město na delší dobu hostilo. Ona bezohledná černá smrt již zákeřně udeřila na jeho od roku 1583 sídelní město Prahu. Císař měl evidentní snahu vyhnout se Vídni, městu až příliš rozvernému a lehkomyslnému na jeho vkus. Dosavadní sídlo svých předků na Dunaji nikdy nevyhledával a už vůbec netoužil po tom, aby se tam potkával se svými příbuznými. Po pravdě řečeno, většinu z nich opravdu nemohl ani vystát.
Hledal tak dlouho, až našel to pravé
Plzeň již měla v době příjezdu jeho dvora největší morovou epidemii za sebou. Té strašlivé nákaze tu podlehlo na třináct set osob, což představovalo ve srovnání s celkovým počtem obyvatel číslo skutečně dramatické. Pro tohle město, jak se později ukázalo, naturelu císaře nepochybně sympatické a blízké, se rozhodl sám a dobrovolně, ale podle všeho také stylem pokusů a omylů. Sám tápal, sám nevěděl, kam se vrtnout a kde si najít alespoň přiměřeně bezpečný koutek někde na území svého rozlehlého mocnářství.
Ta zlá a smrtelně nebezpečná nemoc začala ohrožovat českou kotlinu od podzimu roku 1598. Krátce na to se před ní zkusil císařský dvůr ukrývat na zámku v Poděbradech či ve městě Brandýs nad Labem, ale tam ani nikde jinde se panovník necítil ve své kůži. Hypochondricky založený Rudolf se obával každičké nemoci, ale z moru míval strach doslova panický, a to jeho i beztak chatrný organismus zdravotně ohrožovalo ještě více. Ostatně právě během plzeňského pobytu se dostal do velké zdravotní krize, možná největší ve svém pestrém, i když neočekávaně dlouhém životě. Jeho stavy střídající se euforie, skleslosti, ale také hysterického hněvu, jež později lékaři označili diagnózou maniakální deprese, se nakonec vyhrotily až na neúnosnou míru. Pomalu se z něj stával nevyléčitelný psychopat, nebezpečný sám sobě, a ještě více svému okolí.
Nenápadný dům na náměstí
Bez ohledu na epidemií zamořenou zemi a zubožený zdravotní stav stárnoucího císaře se Plzeň dostala do delikátní situace – alespoň hypoteticky. Už nikdy více později formálně nedosáhla, a ani nemohla dosáhnout, na pozici sídelního města říše. Nikdy už nedospěla do takových politických výšin, nikdy neoplývala vědomím vlastní důležitosti, jako tomu bylo od září 1599 do června 1600. Tedy období, kdy habsburský vládce spravoval záležitosti celé monarchie z jednoho nenápadného plzeňského domu, dosud stojícího hned vedle radnice na hlavním náměstí. Poprvé a naposledy se Plzeň stala středobodem mocného, i když pomalu už také nemocného středoevropského kolosu. Sám monarcha do města vstoupil přesně dne 14. září, ale logisticky náročný proces přesunu několika set dvořanů a nezbytného služebnictva přirozeně započal s patřičným časovým předstihem. Císaře do Plzně doprovázel i úředník mezi jinými Čechy ten nejvyšší – konkrétně nově jmenovaný kancléř české dvorské kanceláře, tedy nejvýše postavený císařův spolupracovník v tuzemsku, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic.
Onen slavný dům na náměstí v té době patřil plzeňskému radnímu jménem Jiří Krumlovský z Hartštejna. Teprve až po návratu císaře zpět do Prahy se tento objekt přestavěl a stal se tak součástí dnešního Císařského domu. Alespoň takto jej nyní na počest slavného „spoluobčana“ nazýváme. Město Plzeň, kterému se znenadání, a samozřejmě i souhrou mnoha nenadálých náhod a souvislostí, dostalo tak vysoké pocty, již dříve císař trochu znal. Tedy pokud se vůbec dá hovořit o poznání města nějakým panovníkem, státníkem nebo politikem, když jím prolétne s programem nabitým podle předem připraveného oficiálního protokolu. Většinou tak, že si už za týden nepamatuje, co a kde se mu na cestách přihodilo. Nicméně pečliví historici zaznamenali, že v roce 1594 se tu Rudolf zdržel tři dny cestou na říšský sněm do Řezna a potom ještě dva dny stejného roku při cestě zpáteční.
Pamětní tabulka s označením Císařského domu
Proč azyl zrovna tady a ne jinde
Nabízí se logicky položená otázka: proč zrovna Plzeň? Při rozhodování o svém přechodném azylovém sídle císaře Rudolfa ovlivnila mimo jiné i příjemná vzpomínka z jeho mladších let. S pohnutím se vracel k období, kdy mu pan Šebestián Pechovský z Turnštejna, sekretář pražského arcibiskupa, jako mladíkovi a budoucímu následníku trůnu vštěpoval základy češtiny, jazyka všeobecně Habsburky málo milovaného a už vůbec ne pro ně jednoduchého. Také jej ne každý z okruhu dvora na dostatečné úrovni ovládal. Pechovský se svým plzeňským původem netajil, ba právě naopak, byl na svoje město dostatečně hrdý, a to před budoucím císařem i před svým vlastním svědomím. Jako zdejší měšťan vlastnil přímo na náměstí dům, což samo o sobě už něco znamenalo, ale také se stal váženým členem městské rady, a to v hierarchii města znamenalo ještě víc. Není vyloučeno, že právě díky učiteli jazyka českého budoucí císař poprvé zaznamenal, že takové město v jeho monarchii vůbec existuje.
Zatvrzelého katolíka Pechovského po plzeňském pobytu povýšil císař do šlechtického stavu s predikátem „z Palatinu“. Právě on stál v pozadí té sídelní rošády, kdy si svých pár minut slávy, přesněji řečeno pár měsíců slávy, neoficiálního hlavního města rozlehlé habsburské říše užívala provinční Plzeň, a nikoliv žádné jiné z větších českých či cizozemských měst. Z hlediska prestiže Plzni přesídlení císařského dvora nebývale pomohlo, z hlediska ekonomického už to tak velká sláva nebyla. Plzeňští se pochopitelně snažili vytěžit z přítomnosti nejvýše postaveného muže monarchie co nejvíce. Jeho příznivý a laskavý postoj k městu, alespoň v dobách relativní zdravotní pohody, zajisté nějakou tu výhodu nevylučoval.
Ovšem výhoda vyplývající z přízně monarchy k hostitelskému městu stále dlouho nepřicházela, nebo nebyla z pohledu domácích dost přesvědčivá. Ba právě naopak – podle zaběhlých pořádků šel každý císařův pobyt především na úkor místní pokladny a Plzeňané brzy pocítili, že přítomností císařského dvora začínají negativa převažovat nad pozitivy. Už z logistického hlediska představoval chod kolosu zhruba tisícovky osob z okruhu dvora, ovšem ten počet se neustále podle potřeby měnil, výjimečnou koordinaci ve všem, a to včetně ubytování, zásobování či jiných nezbytných organizačních úkonů. Obyvatelé císařovu přítomnost pocítili záhy. Dokazuje to mimo jiné i nařízení, aby se všechny potraviny zasílaly z celého kraje jenom a výlučně do
Plzně.
Podoba Rudolfa II. na radniční fasádě, která představuje jakousi obrazovou historii města
Císařovi oblíbenci a nepřátelé
Někdejší učitel češtiny Pechovský se však naštěstí nestal jediným Rudolfovým favoritem z řad místních měšťanů. Do šlechtického stavu povýšil i Jana Kotorovského ze Lvovan, majitele domu na rohu náměstí s Dřevěnou ulicí. Oficiálně za odvahu v protitureckém tažení, kde velel nasazené plzeňské hotovosti, zlí jazykové však tvrdí, že povýšení mělo i prozaičtější pozadí. V jeho domě totiž bydlela velká část dvořanů a zřejmě se jim Kotorovského služby natolik zamlouvaly, že jinak obyčejnému místnímu měšťanu dopomohly až k získání šlechtického predikátu. Ke dvoru císaře se v Plzni připojil i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, rodák z nedaleké Klenové na Klatovsku, známý to cestovatel a světoběžník, který tu v dobách svého mládí pravděpodobně navštěvoval místní školu.
Kromě spřízněných Plzeňanů existoval ještě jeden neméně závažný důvod Rudolfovy náklonnosti k městu. Loajální Plzeň, která se jako vždy chovala ke svému oficiálnímu panovníkovi vstřícně, ba až servilně, Rudolfovi půjčovala peníze dávno před tím, než se rozhodl ke svému dlouhodobějšímu pobytu. Půjčovala mu peníze různě, buď přímo v hotovosti, nebo také svým majetkem ručila za jeho dluhy. Při císařově životním stylu a zálibách, jež si pěstoval v nevídaně širokém záběru, a v tom se s ním zřejmě nemohl srovnávat žádný jiný evropský panovník té doby, nebývalo v císařově pokladně nikdy finančních prostředků nazbyt. V rámci objektivity ovšem netřeba zapomínat, že styl života na dvoře nebo jeho sebeextravagantnější záliby stály jen zlomek toho, co muselo těžce zkoušené mocnářství vydávat na odvrácení turecké hrozby. Jeho postavení bylo nezáviděníhodné. I když zrovna úkol čelit tureckému nebezpečí rád ponechával na starost jiným a to někdy z jeho strany připomínalo hru na mrtvého brouka.
Právě během plzeňského pobytu císař zanevřel na svoje dva jiné dřívější oblíbence, i když je formálně ze svých služeb propustil až po návratu do Prahy. Jejich korupční jednání dlouho přehlížel, až konečně prozřel a pochopil, jaký prostor jim poskytnutím vlivu na chod dvora umožnil. Při jeho vznětlivosti, vyvolávající někdy až neadekvátní reakce, je chtěl oba původně popravit. První z nich, korutanský šlechtic, se jmenoval Wolfgang Rumpf, a druhý aristokrat z Tyrolska Pavel Sixt Trantson. Ve dvorských intrikách a finančních požadavcích vůči zájemcům o audience si nekonkurovali, kompetence si mezi sebou spravedlivě rozdělili po vzoru všech úspěšných korupčníků, ale u dvora je dokázal vystát jen málokdo. Císař byl tím posledním. Židle se pod oběma houpala už v Plzni, podražení nakloněné židle ale nastalo až po tom, co ji dvůr definitivně opustil.
Rudolfův plzeňský pobyt přirozeně zmapovali historici do nejmenších možných detailů. Soudě podle diplomatických zpráv papežského nuncia jménem Filip Spinelli, přestože on sám u plzeňského dvora osobně zřejmě nepobýval, se tu Rudolf choval ve stejném duchu, jak to až po staletích ztvárnil Jan Werich v obou nezapomenutelných filmech o císaři a jeho pekařovi. I v Plzni jej údajně stíhaly záchvaty zuřivosti, denně napadal služebnictvo a vlastně ani nikoho nepřekvapilo, když svého vlastního lazebníka málem pobodal. Spinelli ve svých zprávách chlebodárcům do Říma škodolibě zdůrazňoval, že v Plzni už císař dočista zešílel. Daleko od pravdy nebyl!
Zdroje:
JANÁČEK Josef, Rudolf II. a jeho doba. Litomyšl: Paseka 1997
BÉLOHLÁVEK Miloslav a kolektiv, Dějiny města Plzně I, Od počátků do roku 1788, Plzeň 1965
