Článek
Ta druhá řeka, navzdory veškeré logice, nakonec dostala jméno po relativně vzdáleném Berounu. Nic proti tomuto sympatickému a příjemnému městu o hodně níž na dolním toku, ale ten název považuje většina Plzeňanů - jemně řečeno - za nešťastný. Budiž, stalo se. Ten magický soutok, o němž je řeč, přilákal možná už v devátém století před naším letopočtem pravěké lovce, aby si u něj vystavěli sídlo, snad i opevněné zemním valem, a to právě v místech dnešního romantického a ruchem velkoměsta málo poznamenaného kostelíka svatého Jiří. Z druhé strany řeky na něj z výšky shovívavě shlíží o nic méně poklidný vrch Pecihrádek, jehož zbytky středověké tvrze už může v zarostlém terénu necvičené oko jen těžko postřehnout. Vítejte v městské části Doubravka na místě, kde Berounka opouští Plzeň, aby dál odtud spěchala až k soutoku s Vltavou před hlavním městem. Zasvěcení kostelů svatému Jiří bývalo v době rané christianizace velice běžné, protože tento patron svým bojem s drakem symbolizoval jasné vítězství křesťanů nad pohany.
O historické paměti místa u posledního plzeňského říčního splynutí dvou řek a jeho nejbližšího okolí archeologové vůbec nepochybují, protože jejich tušení o souvislosti s pravěkým osídlením se stoprocentně potvrdily. Nálezy keramiky lidé v těchto místech nacházeli téměř na každém kroku. Ostatně archeologickými památkami proslula kromě lokality u Jiřího celá Doubravka. Znamenitý nález mohyl a hrobů s popelem pravěkých lidí, včetně jednoho obzvlášť bohatě obdarovaného pohřbeného muže, se podařil v blízkosti nedaleké Masarykovy třídy. Díky cenným vykopávkám se dvě doubravecké ulice dodnes jmenují tak prazvláštně a na dnešní dobu trochu tajemně – ulice Mohylová a ulice Popelnicová.
Pohled od louky, na níž se pravidelně pořádají svatojiřské poutě a celá řada jiných akcí pod širým nebem
Nyní tak poklidné místečko na soutoku dřívější Mže a současné Berounky s Úslavou v určité fázi svojí minulosti vždycky tiché nebývalo. Tudy procházela dávná stezka z vnitrozemí české kotliny, stezka nejdůležitější z těch všech, jež pokračovaly dál na jihozápad do sousedních zemí. Jenom několik desítek metrů nad soutokem se lidé po staletí brodili přes Úslavu, aby si tam časem místo brodu postavili alespoň provizorní dřevěný můstek. Takhle to probíhalo od nepaměti až do dob, kdy celou zdejší kotlinu ovládla nejdříve Stará a po ní i Nová Plzeň. Z té původní vyrostl dnešní Starý Plzenec a z té po ní následující dnešní velkoměsto. Potom už se brod přes Úslavu přesunul po řece o něco výše.
O době vzniku kostelíka nad soutokem se vypráví tradičně mnoho legend, ale prakticky žádná z nich není podložena řádnými historicky prokazatelnými argumenty. Vzniklo tak až nepřirozeně široké časové pásmo, do nějž jsou kladeny letopočty možného založení kostela, a to počínaje obdobím od devátého století a konče krajními letopočty z dvanáctého století. Místním se pochopitelně líbila a jejich sebevědomí dostatečně uspokojovala srdceryvná legenda o tom, jak tudy procházel po návratu z Říma v roce 992 biskup Vojtěch, pozdější náš oblíbený světec. Ten tady podle legend údajně zanechal dvanáct římských mnichů benediktýnů, a ti odtud z nového klášteříka upevňovali vliv svého řádu. Takové lidové vyprávění se nepochybně krásně poslouchalo hlavně prvním českým obrozencům a po nich i všem jejich následovníkům. Jak to tedy bylo ve skutečnosti?
Lávka přes Berounku už za soutokem, spojující kostel s vrchem Pecihrádek a Bílou horou na protějším břehu
Slavníkovec Vojtěch byl zvolen po Dětmarovi druhým českým biskupem ve svých dvaceti šesti letech, tedy přesně deset let před předpokládaným pobytem na soutoku s pozdějším svatojiřským kostelíkem. Přemyslovci od příslušníka znepřáteleného rodu očekávali především poslušnost. Když se šíření křesťanské víry v Čechách nerozvíjelo podle Vojtěchových představ, odebral se do Říma, tam požádal papeže o svoji abdikaci a pár let strávil v jednom z klášterů věčného města. Papež s obsazením pražského uvolněného biskupského stolce novou osobou nijak nepospíchal, a tak netrpěliví věřící v Čechách naléhali na Vojtěchův návrat domů. Právě tehdy měl se svojí družinou cestovat přes pozdější plzeňskou Doubravku až do pražského Břevnova, kde v roce 993 založil vůbec první mužský klášter u nás. Po masakru v sídle Slavníkovců na Libici se Vojtěch před přemyslovskými vítězi mocenského sporu uchýlil do tehdejšího Pruska a dnešního Polska, kde v roce 997 zemřel.
Legenda o založení kostelíka svatého Jiří svatým Vojtěchem se objevila až mnohem později v dobách Karla IV., kdy kronikář Přibík Pulkava z Radenína situoval tuto událost do jakéhosi blíže neurčeného Kostelce. Ze sdělení dávného kronikáře ovšem jednoznačně nevyplývá, jestli měl na mysli všeobecně používaný výraz pro opevněný kostel nebo Kostelec jako osadu s tímto pomístním pojmenováním. A takový Kostelec, tedy osada stejného a běžně zažitého jména, tu v té době nepochybně stával. Kdo chtěl pravdivosti svatovojtěšské legendy uvěřit, ten uvěřil. Tím by však zároveň musel připustit, že svatojiřský kostelík v sobě zahrnuje nejstarší dochovanou památku na území Plzně, protože žádná jiná z dob prvního českého světce Vojtěcha ve městě tolik staletí nepřežila.
Kolem kostela přímo nad soutokem se rozkládá funkční hřbitov i s objektem kostnice
Sečteno a podtrženo: kostel u Jiřího skutečně mohl vzniknout v době působení svatého Vojtěcha (také Adalberta), ale žádná písemná listina neprokazuje, že by jej založil nebo vysvětil právě on. Určitá pravděpodobnost by se tam najít mohla, ale ta spojitost spíše vychází ze snahy navázat místní církevní stavbu na nějakého významného světce, A tak se legenda po staletí v lidském podvědomí udržovala.
Zdroje:
HAVLIC, Vladimír. Milénium kostela svatého Jiří Doubravce v Plzni: 92 – 1992. Plzeň: Magistrát
MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A. Poznámky k původu kostela sv. Jiří v Plzni – Doubravce. Umění, roč. 11, 1963, č. 3
