Článek
Ale čtyřikrát se pokoušela dobýt kališnická vojska pevnost Plzeň jako věrného spojence katolické církve. Proniknout za obranné hradby se nepřátelům nepovedlo ani jednou, ale naposled měli Plzeňští namále, k jejich pokoření nescházelo mnoho. Poslední obléhání Plzně následovné lipanské bitvě bezprostředně předcházelo a obě události spolu samozřejmě souvisí. Kdyby tehdy město náporu obléhatelů neodolalo a husité jej obsadili, asi bychom o maličké obci Lipany nikdy neslyšeli.
Lidové pověsti si pochopitelně vysvětlují konec obléhání jinak a poněkud více romanticky. U Litické brány, tam kde dnes stojí tzv. Branka vedle vědecké knihovny v sadech pod Velkým divadlem, prý v průběhu nejlítějších útoků ze strany táboritů vystoupil na hradby anděl a z děla vypálil na husitského nepřítele. Ten se takového Božího znamení zalekl natolik, že od Plzně odtáhl a nikdy se už nevrátil. Kéž by bylo vše tak pohádkově jednoduché… Přes veškerou podporu katolické Evropy by město Plzeň poslední obléhání sotva přežilo nebýt jediného muže – Přibíka z Klenové. Sám oddaný příznivec husitů z nedalekého Stříbra se měl stát tím mužem, který obléhanému městu pomohl.
Lipanská mohyla jako monumentální památník rozhodující bitvy, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Bojovník takříkajíc z opačné strany barikády doslova a do písmene zajistil, beze vší pochybnosti i za vydatné podpory jiných husitů, zásobování obleženého města, a to až do července 1434. Do vyhladovělého město přivážel tolik nezbytné potraviny a už to je podezřelé, jak se mu dařilo přes husitské kordony pronikat a proč. Jinými slovy vyhlášený husitský předák kolaboroval s plzeňským nepřítelem. Pravda, zradil své ideály buď za finanční prospěch a možná i z jiného nám nejasného důvodu, ale na druhou stranu by bez jeho zrady (či snad pomoci?) by nešťastnému městu asi už definitivně odzvonilo. Plzeň by nikdy nemohla zůstat tou starou dobrou Plzní a nabízí se otázka, jestli by přežila vůbec. Kališnická vojska brala její dobytí jako věc prestiže. Byl Přibík zrádcem nebo hrdinou? Toť otázka…
Jedním obléháním za druhým zmítané město, symbol českého katolicismu uprostřed válečné vřavy, se zachránilo v hodině dvanácté a téměř na pokraji svých sil, řádně zdevastované a s ohromným finančním dluhem. Už 8. května, tedy dříve než uplynula doba Přibíkovy dostatečné potravinové pomoci, husité odtáhli přes Příbram směrem k Lipanům a na druhý den bylo obležení Plzně oficiálně odvoláno. Sám Přibík v předtuše pomsty ze strany zklamaných husitů včas uprchl.
Vjezd do Lipan u Českého Brodu, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
On osobně ještě stačil bojovat na straně Panské jednoty v bitvě u Lipan. Jeho rod vymřel po meči až v polovině devatenáctého století, když v okolním regionu Plzeňska ovládal ještě panství Radnice, Březinu, Roupov a Merklín. Za největší husarský kousek Přibíka z Klenové nebo také z Klenového se považuje dobytí Stříbra v roce 1426, tehdy ještě v původních husitských barvách, kdy město ovládl proti ohromné přesile s malou hrstkou svých kališnických spolubojovníků.
Křižácká vojska se zahraničními žoldáky na rozhodujících pozicích po dlouhá léta pronásledovala husitské šiky téměř nepřetržitě a ani jednou si s nimi nedokázala poradit. Ve vyděšené Evropě už začínali mít dojem, že ty proklaté Čechy mohou porazit snad jenom zase Češi. A stalo se. U obce Lipany nedaleko Českého Brodu se na jednu stranu postavili táborité se sirotky a na druhou Panská jednota, nic jiného než koalice katolíků s umírněnými kališníky, tedy těmi, kteří ještě nedávno horovali za přijímání pod obojí. Malá občanská válka, kde se strany promíchají podle momentální politické a ideologické situace.
I když si po hanebné vzpouře pod plzeňskými hradbami, kde se jej někteří spolubojovníci pokusili svrhnout, nejvyšší husitský předák Prokop Holý tolik nevěřil, vydal se do rozhodující lipanské bitvy proti dřívějším spojencům jako do každé jiné před tím. Prakticky ovládal velkou část království a de facto zastával nevyjasněnou pozici českého krále, přestože legitimní následník Zikmund se za něj po právu považoval, ale rozložení sil mu bránilo takovou moc doopravdy uplatňovat. Dne 30. května 1434, pouhých dvacet dva dní po opuštění Plzně se rozhodlo. Obě strany zaujaly stejnou taktiku tak, jak byly z posledních let navyklé. Radikálních kališníků se dostavilo k místu rozhodujícího střetu méně než v případě nepřítele, zato zaujímali výhodnější pozice. Dopouštěli se ale taktických chyb, a proto po zásluze prohráli. Bitva u Lipan ještě neznamenala porážku husitské revoluce, pouze porážku těch nejradikálnějších bojovníků.
Detail mohyly, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Sirotčí vojsko, jakási štika a svěží vítr husitského válečnictví, se rozpadlo úplně, táborský svaz ze své větší části také. Když nic jiného, přinesly Lipany možnost mírových vyjednávání a v neposlední řadě novou hvězdu na politickém nebi, tehdy čtrnáctiletého bojovníka z řad Panské jednoty a budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Jedna etapa české historie skončila, ale ani ta další nebyla a mnoho klidnější…
Zdroje:
BYSTRICKÝ, Vladimír. Západní Čechy v husitských válkách. Příbram: Veduta, 2013.
ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka. Praha: Panorama, 1992.
