Jan Žižka a tažení z Prahy do města Slunce. Dále přes Sudoměř až do Tábora

Koncem července 1419 se zúčastnil první pražské defenestrace a dodnes se historici přou, v jaké roli se tam tehdy vlastně pohyboval a na čí straně stál. Možná i kvůli tomu malému tajemství, které snad věděl jen on sám, poté z hlavního města potřeboval zmizet. A to nejen on, ale spolu s ním i skupina dalších venkovských rebelantů, budoucích stoupenců husitské revoluce. Nešlo tu jenom o spásu před rychle se blížícím koncem světa, kterého se v prosté naivitě první husité nefalšovaně děsili. Odchod z Prahy do Plzně byl vyvolán i důvodem prozaičtějším. Hlavní město království už nevyhovovalo jejich představám všeobecně. A zejména poté, když odmítli uznat čerstvě podepsanou smlouvu mezi katolickou a kališnickou stranou. Ledy se pohnuly, a ne zase tak početná skupina věrných tedy vyrazila na západ Čech.

Adeptů na budoucí sídlo, předurčené k naplnění husitských ideálů, bylo tehdy povícero, nicméně vášnivý kališník a kazatel Václav Koranda si s přehledem jen jemu vlastním prosadil svoji Plzeň. Ta se v představách kališnických ideologů měla stát tím Bohem vyvoleným „městem Slunce“, sídlem, které jako jediné spolu se čtveřicí jiných přežije konec světa. Kromě ní měla být po toužebně očekávaném příchodu Království Kristova ušetřena božího hněvu a trestu už jen města Klatovy, Žatec, Louny a Slaný, k nimž se někdy řadí i tradičně prohusitsky naladěný Písek. To byla ta sídla určená k přežití. Všude jinde měla svět postihnout jenom Apokalypsa…

Město Slunce tedy z jedné strany poskytovalo husitům kolem Žižky pohostinný azyl i s možností vyzkoušet si při výpadech do okolí praktiky moderního válečnictví, včetně tolik proslulé vozové hradby. Ze strany druhé už zdejší měšťané začínali nad dříve vítanými hosty lámat hůl. Nesourodá vrstva přívrženců společného majetku, kolektivní nenávisti ke katolické církvi a osob, ochotných bojovat za svoje ideály s protivníkem na život a na smrt, to věru nijak nezapadalo do žebříčku hodnot spořádaného a dříve tak hospodářsky prosperujícího města. Jinými slovy, katolická Plzeň o kališnické houfy postupem času ztratila zájem. A také tu chybělo jedno vysvětlení.

Očekávané dny únorové zkázy roku 1420 proběhly a svět se nijak nezměnil, ani v žádném z vyvolených měst, ani nikde jinde. Na to si kališnická strana zformulovala šalamounskou odpověď – Ježíš Kristus se na Zemi vrátil nepozorovaně a faktickým vymýcením zla a hříchů pověřil svoje nejvěrnější následovníky, lehko uhádnout jaké. No přece husity. Jan Žižka v dobách plzeňského azylu realisticky usoudil, že bojůvky typu nenáročných výpadů do okolních panství vyhrát může, ale skutečný dlouhodobý boj s katolickou armádou zatím ještě nikoliv. Něco se musí změnit.

Celkem s povděkem tedy přijal žádost nejradikálnějších husitů, kteří na místo do Plzně zamířili k lokalitě Hradiště u Sezimova Ústí a tam založili nové město Tábor. Z vojenského hlediska se však bezpečně před nepřítelem necítili, a proto požádali Žižku, aby jim spolu s ostatní plzeňskou skupinou přispěchal na pomoc. Město Slunce nejdříve opustil houf jihočeských kališníků a zakrátko po nich vyrazila i hlavní Žižkova skupina. Samozřejmě neměl ústup z města vyvolat dojem úprku poražených. Protistrany uzavřely gentlemanské dohody, podle nichž Plzeň i nadále umožní ve svých hradbách svobodu přijímání podobojích a volnému odchodu z města nebude nijak bránit.

Nastal den 23. února 1420 a podle předem dohodnutého scénáře Plzeň opustila kališnická kolona, aby zamířila ve směru na Kasejovice a Lnáře do nového husitského sídla. Těžko soudit, nakolik pán z Trocnova věřil dohodě o volném odchodu, nicméně katolická strana měla už při uzavírání dohody jasno. Všem svým přívržencům vzkázala, že by bylo nanejvýše vhodné husitskou lůzu po cestě napadnout a pokud možno definitivně zlikvidovat. K hlavnímu střetu mělo dojít daleko od Plzně, až u Sudoměře, nicméně hned následující den 24. února. Proto je třeba chápat odchod z města a navazující bitvu jako události prostorově i časově úzce propojené.

Navzdory všem uzavřeným dohodám napadl protivník na cestě z Plzně husitskou skupinu a vyprovokoval tak bitvu u Sudoměře. Jak jinak, stále sebevědomější Jan Žižka si dokázal bravurně poradit. Dostižen na hrázi rybníka Škaredý, bez ohledu na početnou převahu katolické protistrany, triumfoval a uvolnil si tak další cestu k novému mocenskému centru kališníků. U Sudoměře padl mimo jiné statečný západočeský šlechtic jménem Břeněk Švihovský z Dolan, nadějný husitský hejtman, který měl všechny předpoklady k tomu, aby se časem stal vrchním husitským velitelem. Hrad Švihov jeho rod už nevlastnil, ale jméno na něj odkazující používali příslušníci rodiny dál. Břeněk je spojen s formováním kališníků od samého začátku, ještě když přivedl sympatizanty z Klatovska na horu Bzí a potom přes Prahu pomyslným obloukem až do Plzně. Mezi husitskými houfy disponoval snad ještě větším vlivem než sám Žižka a ten si jej pro tak velký respekt ze strany ostatních spolubojovníků nesmírně vážil.

O rodáku z Trocnova se až do jeho pozdního věku prakticky moc nevědělo. Spekuluje se o mnohém, včetně jakési lapkovské minulosti, ale jedno je jisté: ve všech bitvách, počínaje už šarvátkami u Plzně i u Sudoměře, se zachoval s rozvahou hraničící s přirozenou genialitou. Tohle by člověk bez dřívějších armádních zkušeností a bez znalosti všeobecných zákonitostí válečných střetů nikdy nedokázal. Ještě jako nemajetný jihočeský zeman měl na svědomí drobné kriminální potyčky s Rožmberky i s městem České Budějovice, ale od té doby, co mu král Václav IV. udělil amnestii v roce 1407, muselo na něj okolí pohlížet jako na bezúhonného. Před popisovanými událostmi sbíral v létech 1410 – 11 zkušenosti jako žoldák ve službách polského krále.

I jeho soukromý život známe jenom v obrysech značně mlhavých. Otec snad Mikuláš z Trocnova, matka i sourozenci neznámí, jedna nebo více manželek, dcera snad Kateřina – toť zhruba vše.

Zdroje
VYBÍRAL, Zdeněk. Jan Žižka: 1360?-1424 : o táborském hejtmanu a husitském vojevůdci. 1. vyd. Tábor: Město Tábor, odbor kultury a cestovního ruchu, 2014 
ČORNEJ, Petr. Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Praha: Paseka, 2019