Výbuch za Velké války, kde se ve změti těl ani nedal spočítat počet obětí

A tady u posledně jmenované hned za hlavní branou škodováckého provozu jaderného strojírenství trať prochází místem ohromného lidského neštěstí, které tu prostupuje dodnes napříč celým areálem i železniční tratí, procházející podél jeho zdí.

Od prvního roku dvacátého století začala plzeňská Škodovka budovat svůj nový odštěpný závod jako zkušební dělostřeleckou střílnu právě tady při železniční trati mezi Bolevcem a blízkou Třemošnou. Ten areál, nazvaný podle nedalekého vršíčku Orlík, tam stojí dodnes a po všech těch hrůzných událostech, které se v něm odehrály v předposledním roce první světové války, už pomalu nezbyla jediná památka. Během několika dnů se západočeské město dostalo do popředí zájmu všech světových deníků, a počtení to věru nebylo radostné… Pobočka ve čtvrti Bolevec, která je součástí novodobě Plzně, představovala pro Škodovy závody zpočátku stabilní zdroj příjmů, ale bohužel se stala i synonymem apokalyptické katastrofy.

O kvalitě místního piva a preciznosti produkce fabriky už z dob Emila Škody se pochopitelně vědělo široko daleko. A že se z boleveckého komplexu pro zastřelování vyráběných děl stává největší muniční sklad v Rakousku – Uhersku také. Pokud by světové agentury psaly o Plzni dál v tom smyslu, že tamní zbrojovka silně ovlivňuje dění na bojových frontách, asi by to nikoho nepřekvapilo a šlo by jen o konstatování holého a všeobecně známého faktu. Ale po výbuchu muničky dne 25. května 1917 se město bohužel stalo spíše příkladem nesmyslnosti válečného zbrojení a nezodpovědnosti těch, kteří by rádi na válce vydělávali. To neštěstí dosáhlo takových rozměrů, že budilo pozornost i mezi jinými zprávami, beztak přeplněnými tisícovkami mrtvých na válečných bojištích.

V boleveckém areálu se nejen skladovalo, ale i přímo vyrábělo na padesát různých druhů nábojů pro rozličné typy zbraní na bojových frontách. Generálové z předních linií s postupujícími léty úmorné války své požadavky jenom zvyšovaly, takže tlak na muničku se už stával neúnosným. Nelze se divit tomu, že náboje se tady produkovaly a skladovaly hekticky bez jakékoliv řádné evidence. A co horšího, bez dodržování bezpečnostních předpisů, které musí být za normálních okolností u tohoto sortimentu výrobků ty z nejpřísnějších. I když v bolevecké fabrice stálo na šedesát různě velikých objektů, objem její výroby narůstal tak překotně, že už nebylo kam co dávat a už vůbec nezbýval čas produkci bezpečně skladovat. Mezi tím vším se navíc pohybovali válkou utrápení a unavení lidé, a to v nezanedbatelném počtu – v době prvního výbuchu se jich v relativně malém areálu pohybovalo snad na tři tisíce. Ani to se přesně neví, ani pracovníci nebyli řádně evidováni a často se ani nevědělo, proč a odkud sem vůbec přišli.

Plzeňané zaregistrovali první výbuch ve 13 hodin a 32 minut. Vzhledem k charakteru fabriky se dalo očekávat, že další munice bude vybuchovat postupně v celých sériích. Tak to pochopitelně i probíhalo. Následky řady výbuchů, které na vzdálenějších místech odnesly nanejvýš popraskané okenní tabule, vyvolaly v epicentru dění pekelné šílenství. Ti z postižených, kteří si uvnitř vybuchující muničky ještě zachovali chladnější hlavu a takovou možnost vůbec měli, běželi k drátěnému plotu, aby se jeho podhrabáním dostali z uzavřeného areálu ven. Tímto způsobem se naštěstí většina přítomných pracovníků fabriky zachránila. Nejsilnější výbuch měl přijít v 15,08 hodin poté, když vzplálo největší skladiště trhavin. Nad Plzní se objevil hřib připomínající svržení atomové bomby, navíc provázený ohromnou tlakovou vlnou a uši drásajícím hlukem, alespoň tak jej popisovali svědkové i z míst vzdálených na desítky kilometrů. Traduje se, že výbuch zaregistroval i Karel Čapek, jenž v té době pracoval u šlechtické rodiny Lažanských na zámku v Chyších. Ať malí či dospělí – celé široké okolí Plzeňska prožívalo den hrůzy jako svůj poslední Armagedon. Ještě do večera stejného dne otřáslo areálem dalších osmnáct výbuchů.

Po jednom z nejděsivějších dnů, jaký kdy Plzeň ve své historii do té doby zažila, došlo na to nejsložitější. Vyšetřit, co se v Bolevci vůbec stalo, jaké jsou lidské a materiální ztráty a kdo za to všechno ponese odpovědnost. V úřední zprávě, vydané už na druhý den, se snažili představitelé rakousko-uherské státní správy evidentně celou událost bagatelizovat a oficiálně uváděnému počtu třinácti mrtvých nevěřili snad ani oni sami. Zavánělo to snahou záležitost zlehčovat a v nejlepším případě ututlat. Kolik dospělých i dětí, protože i ty byly do pracovního procesu podle tehdejších zvyklostí a v důsledku válečné situace ve větší míře zapojeny, odneslo ty sériové výbuchy životem, se nikdy nepodařilo spolehlivě vypátrat. Minimálně dvě stovky, možná tři. Těla se při záchranných pracích ani nedala od sebe rozlišit a po některých nezůstalo víc než hrstka popela. Umírali rovněž samotní záchranáři, ty alespoň někdo pohřešoval. Ovšem většinu lidí pracujících uvnitř areálu sem zavála válka docela náhodně, a tak se o ně nikdo z blízkých ani nezajímal, protože nevěděli, kde jsou. S evidencí dělníků si v Bolevci lámali hlavu asi podobně, jako se zacházením s municí.

Celé vyšetřování příčin tragédie a hledání odpovědnosti vyšumělo do ztracena. Vždyť válka zdaleka nekončila a od fabriky monarchie očekávala pořád víc a víc zbraní a munice. Proč se zdržovat a zatěžovat tím, co už stejně nelze napravit? Formálně vedené vyšetřování se ani nemohlo opírat o řádné listinné dokumenty, ty všechny skončily v plamenech nad Bolevcem. Škodovka postupovala pragmaticky: jednu svou fabriku na nějaký čas odepsala, aby ještě v roce 1917 začala stavět svůj nový muniční závod u Nýřan také nedaleko Plzně. Alespoň částečně naznačil a přiznal svůj díl viny ředitel muničky Ing. Thiel tím, že ve vazbě spáchal sebevraždu. I když nesl jako každý jiný vedoucí pracovník hlavní odpovědnost za dodržování bezpečnostních a všech dalších pravidel tak rizikového provozu, situace se tu odvíjela poněkud komplikovaněji.

Zuřila válka a podle zvyklostí nasadila monarchie do muničky kromě civilního ještě vojenské velení, vykonávané toho času maďarskými důstojníky. Spekulovalo se o tom, že ani oni nepřispívali k udržování pořádku ve fabrice a jejich horké hlavy se v Plzni zabývaly vším možným, jen ne výrobou a bezpečným uskladňováním munice. Nikoho z nich se nepodařilo posadit na lavici obžalovaných a už vůbec ne odsoudit. Zbývá jen otázka, kde všechny ty neidentifikované oběti z Bolevce skončili…

Po staletí sloužil romantický hřbitov u kostela Všech svatých na Roudné jako hlavní pietní místo pro pohřbívání plzeňských zemřelých, ale když začátkem dvacátého století padlo rozhodnutí jej zrušit, musela se hledat nějaká přiměřená náhrada. A tou měly být hřbitovy dva. Hlavním se stal Ústřední hřbitov pro město na Rokycanské třídě a vedlejším Bolevecký hřbitov na křižovatce silnice na Třemošnou a cesty k Prokopávce a Boleveckému rybníku. Posledně jmenovaný nový hřbitov měl obsluhovat severní část města. Od dějiště nejsmutnější tragédie jej dělí sotva pár kilometrů, a tak naprosto logicky a zákonitě spočinuly ostatky obětí výbuchu mimořádných rozměrů právě tady. Pochovány jsou ve společné mohyle před kaplí vybudovanou speciálně pro tento účel. Vzorně upravené pietní místo v prostředí jednoho z mnoha hřbitovů na území města dodnes připomíná, co se to tehdy v Bolevci vlastně odehrálo.

Zdroje:
NEDVĚD, A. Katastrofa v Bolevci 1917. [s.l.]: [s.n.], 1924.
BAUEROVÁ, M.; DOUŠA, J. Bolevecká katastrofa v roce 1917. Documenta Pragensia. 1998, roč. XVI