Co společného měla firma Bartelmus s masakrem při korunování cara v Moskvě?

A přesto nechtěně přispěla k ohromné tragédii, která neměla ve své době ani v mezinárodním měřítku obdoby. Sama továrna v dané kauze nezanedbala dočista nic, právě naopak, počínala si suverénně se znamenitým výsledkem. To jenom nešťastná souhra náhod ji nakonec dovedla na hlavní stránky kontinentálních periodik.

Všechno začalo původně nevinnou carskou objednávkou

Celá ta tragédie se seběhla na Chodynském poli asi pět kilometrů od historického centra Moskvy poté, co v roce 1896 zvítězil plzeňský Bartelmus v silně obsazené mezinárodní soutěži. Tehdy se v ní jednalo o lukrativní dodávku neuvěřitelných čtyř set tisíc plechových smaltovaných pohárů, na jejichž výrobě se měl spolu s jinými obchodními partnery závod podílet. Carský petrohradský dvůr objednal poháry při příležitosti korunovace cara Mikuláše II. u firmy z plzeňské čtvrti Petrohrad. Nikoliv snad z nostalgie nad shodou obou pomístních názvů, ale hlavně kvůli tomu, že český dodavatel byl jako jediný schopen garantovat realizaci celé té gigantické zakázky v šibeničně krátkém termínu. Vyrábět rychle, ve velkém množství a ještě k tomu kvalitně, to je snad, nebo by mělo být, hlavní devízou našich průmyslových podniků dodnes.

Rychlá výroba neskutečně velkého množství pohárů měla své důvody. V podobném stylu uvažovaly pomazané hlavy i v jiných koutech Evropy, když korunovat, tak ať z toho mají něco i ti obyčejní smrtelníci. Korunovace ruského cara se samozřejmě také nemohla odehrávat bez blahosklonného rozdávání jídla a pití z těch pohárů narychlo dovezených ze západních Čech, které svým poddaným „báťuška“ na paměť historické události láskyplně věnoval. V podmínkách tuhého samoděržaví dobře věděli, jak si přízeň svých mužiků ve stylu hesla „chléb a hry“ naklonit…Kdykoliv se něco rozdává zadarmo, tak na to obyčejní lidé slyší velice dobře.

Na místě se shromáždilo na statisíce lidí. Když se však účastníci moskevské slavnosti dozvěděli tu nepříjemnou novinu, že ne na každého se musí kvůli menšímu počtu připravených dárků dostat, protrhli bezpečnostní kordony a překotnému vývoji událostí už nikdo nedokázal zabránit. Během půlhodinového masakru zůstaly na zemi ležet nejen nádoby vyrobené v plzeňské čtvrti, pojmenované podle populárního hostince U města Petrohradu, ale k tomu minimálně třináct set a možná až dvě či tři tisícovky lidských ušlapaných obětí. Jejich přesný počet se nikdy nepodařilo spolehlivě zjistit. V plzeňském Národopisném či v horažďovickém muzeu patří inkriminované poháry ke vzácným vystavovaným exponátům. Ty samé, jež asistovaly při nepředstavitelné šlapanici na Chodynském poli.

Kariéra se začátkem ve Švédsku a podnikání dále přes Brněnsko a Berounsko v Plzni

Firma sídlila nad současným plzeňským hlavním nádražím v sevřeném bloku kolem Koterovské ulice. Ještě dnes si cestující, odjíždějící od nástupiště ve směru na Nepomuk a České Budějovice, mohou všimnout na protilehlé budově výrazného nápisu Bartelmus, který jako jediný zbyl po tak mnoha desetiletích od zmíněných událostí. Jediná připomínka sídla znamenité a vyhlášené slévárny a smaltovny z plzeňského Petrohradu, která kromě jiného vyráběla i litinové výrobky, vany a zboží podobného charakteru.

Podnik s exoticky znějícím jménem založil Eduard Bartelmus, potomek starého protestantského rodu ze Švédska, jehož příslušníci působili na našem území již od osmnáctého století. Sám otec – zakladatel sbíral své první zkušenosti v tehdy nejproslulejších železárnách v moravském Blansku a brzy se začal už samostatně věnovat smaltování litinového zboží všeho druhu. Ač původní profesí chemik, jako první objevil způsob zhotovování smaltovaných předmětů bez zdravotních komplikací pro jejich uživatele.

Očividně mu podnikání v oboru dříve neznámém a neprozkoumaném svědčilo, protože po první továrně v Brně si založil druhou u Berouna a třetí poslední v roce 1870 v Plzni. To už mu do konce života zbývalo pouhých sedm let, ale naštěstí po něm převzal štafetu neméně technicky nadaný syn Robert, jenž mimo jiné založil i jeden z prvních elektrotechnických závodů u nás. Prosperita jednoho z největších zaměstnavatelů západočeské metropole kulminovala v době ruské tragédie a trvala celkem bezmála šedesát let. Bartelmusové drželi jako zakladatelská rodina firemní akcie až do roku 1929.

Neslavný konec firmy se šťastným dopravním řešením

Když se kvůli dluhům firmy v roce 1928 zastřelil její ředitel Richard Bartelmus, tak už všem začínalo být jasné, že někdejší hvězda na českém podnikatelském nebi a premiant v oboru smaltování začíná pomalu dohasínat. I když smaltovna skomírala, podařilo se udržet její chod až do roku 1949, kdy začal část původního areálu Bartelmus využívat největší průmyslový gigant ve městě Škoda. Zbytek připadl významnému dopravnímu podniku ČSAD, jenž tu začal opravovat svůj vozový park. U tohoto vývoje od třicátých let už nikdo ze zakladatelského rodu neasistoval.

Ale i to už se stalo pradávnou minulostí. A ne jen kvůli faktu, že ani jeden z poválečných provozovatelů areálu vyhlášené smaltovny nepřežil v původní podobě transformace posledních desetiletí. Lokalita Bartelmus se ocitla v hledáčku dopravních inženýrů a její zbořeniště od roku 2000 definitivně posloužilo jako petrohradské předpolí automobilového mostu přes železniční zhlaví hlavního nádraží. Mostní konstrukce nakonec umožnila spolehlivé spojení od čtvrti Slovany k pivovaru a dále na Prahu. Z původních objektů mnoho nezbylo, snad jen ten pietní název Bartelmus, tak dobře zřetelný z východního nástupiště.

Zdroje:
Kolektiv autorů. Plzeň. Průvodce architekturou města od počátku 19. století do současnosti. 1. vyd. Plzeň: Nava, 2013
SILOVSKÝ, Ladislav. Slavné plzeňské firmy a podnikatelé. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2019