Článek
První americký tank vjel do vnitřního města v den německé kapitulace 6. května 1945 kolem osmé hodiny ráno a už kolem deváté utichla na náměstí a v přilehlých ulicích poslední střelba. To již Němci dobře věděli, že jakýkoliv odpor bude proti dobře vyzbrojeným jednotkám US Army zbytečný. A abychom zůstali dostatečně korektní, kromě Američanů osvobozovali západní Čechy i příslušníci jiných národů, třeba Belgičané, ale ti se bojů přímo v Plzni nezúčastnili.
Ovšem nejdramatičtější okamžiky protinacistického odporu se odehrávaly už o den dříve 5. května, kdy ještě nepřátelské velení doufalo v zoufalý obrat před tím, než sem spojenecké jednotky vůbec dorazí. Ten den od samého rána česká policie nejdříve dostávala pod svou kontrolu některé služebny a brzy na to zaváděla i pořádek ve městě samotném. Když ještě během dopoledních hodin obsadila poštu, telefonní ústřednu i soudní budovy, zdálo se, že čas osvobození Plzně bude možné odpočítávat na minuty. Doposud ilegální Revoluční národní výbor obsadil radnici, aby se ujal vedení města. Kolem poledne se ve středu města bojovalo také na jiných místech širšího centra. Místní odboj se snažil připravit podmínky pro příchod Američanů, zatímco Němci v předtuše prohrané války dávali přednost tomu, aby byli zajati právě jimi a ne Sověty.
Celý střed města je při oslavách zaplněn vojenskou technikou
Ke všeobecné euforii ještě přispělo obsazení rozhlasového vysílače Na Obcizně nad soutokem Mže s Radbuzou. Davy Plzeňanů obsadily ulice, vítězně strhávaly německé nápisy a okupační symboly. Rovněž vyjednávání s německým velitelem jménem von Maewski, který se okamžitě po podpisu kapitulace na Klatovské třídě zastřelil, vypadalo ještě za jeho života nadějně. Jemu podřízené jednotky se však zmohly k poslednímu odporu a znovu začaly obsazovat před pár hodinami ztracené pozice.
Hlavní a rozhodující útok měl přijít na druhý den, tedy šestého května, hned ráno. A kdyby se v tu dobu nepřiblížilo spojenecké vojsko, odhodlané zničit společného nepřítele definitivním úderem, kdo ví, jak by vše nakonec dopadlo. V den osvobození se generál Patton nacházel poblíž německých hranic na Domažlicku a Klatovsku, nicméně krátce na to přijel do Plzně i on sám v pozici velitele Třetí armády USA jako jedné z hlavních amerických armád v Evropě. Podle vyjednaných dohod směli Američané postupovat ještě pár kilometrů za Plzeň, osvobodit Rokycany a tam se na demarkační čáře zastavit. To se také stalo.
Ulicemi Plzně projíždí vždy v květnu vozidla s vojáky v dobových uniformách
Po osvobození Plzně spojeneckými vojsky sem ještě v neklidných májových dnech zavítal s částí své armády kontroverzní Andrej Vlasov, aby tu s Američany vyjednal podmínky svého zajetí. Byl vrchním velitelem Ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovců, složenou ze sovětských zajatců a přeběhlíků. Ti se přidali na stranu nacistů proti své původní vlasti SSSR. Správně tušil, že každá jiná ze stran válečného konfliktu s ním a jeho vojáky nemilosrdně zatočí. A měl pravdu. V listopadu roku 1944 v Praze založený Komitét pro osvobození národů Ruska si zřídil vlastní ozbrojenou složku v čele s Vlasovem. Už z toho bylo patrné, že hodlali svou původní domovinu osvobozovat od Sovětů ještě před tím, než se ti ocitli na vítězné straně světového konfliktu.
Další kapitoly této prapodivné a ve své podstatě zrádcovské vojenské jednotky už se měly odehrávat mimo kulisy města Plzně. Rudá armáda napadla poblíž demarkační linie u Lnář a Kasejovic jednu z divizí Vlasova a jeho samotného tam 12. května 1945 zajala. Většina důstojníků přišla o život na místě zastřelením, velitel Vlasov po převozu do Moskvy oběšením. A ty nejobyčejnější vojáky poslali do sibiřských gulagů až na dvacet pět let. Sázka na plzeňská vyjednávání krutě nevyšla. Vlasov tam hodlal vyjednávat s Američany o kapitulaci své armády, aby tak získala alespoň nějakou ochranu před očekávanou krutou sovětskou pomstou.
Pohled od Rokycan k památníku, kam až mohla dojít americká armáda, směrem k obci Borek, kterou již osvobozovali Sověti
Mezitím na plzeňském Karlově postavilo poválečné vedení města 25 baráků, aby do nich začali shromažďovat všechny osoby, považované novým režimem za nespolehlivé. Především se jednalo o Němce, jejichž první deportace do Bavorska proběhla už 27. května za aktivního přispění americké pěší divize. Její příslušníci, spolu se vzorně udržovanou vojenskou technikou, pomáhali Plzeňanům, kde se jen dalo, třeba i při sklizni obilí prvního poválečného léta. Táborem na Karlově a podobnými v Mirošově a ve Stodě prošlo přes dvanáct tisíc etnických Němců a v omezené míře i Maďarů.
Nejsladší třešničkou na dortu prvních plzeňských dnů po osvobození se stal 15. červen, den slavnostní přehlídky amerických jednotek na náměstí za účasti prezidenta Beneše. Na konci listopadu pětačtyřicátého roku opustila zámořská armáda západní Čechy definitivně. Těm z místních, kdož válku vůbec přežili, nezbývalo nic jiného než se vrhnout na obnovu základních funkcí města, po nedávných vzdušných náletech totálně zdevastovaného.
Na tomto místě na demarkační čáře se setkaly dvě osvoboditelské armády
Chiméry nacistického Vůdce o světové nadvládě vyvoleného národa, který jako jediný zničí nebo alespoň porobí ty všechny ostatní, se pramálo zamlouvaly těm nevyvoleným. Po mnohaletém utrpení a strádání postupně do dříve obsazených měst přicházely vítězné armády a jednu z nich přivedl na západ Čech generál George Smith Patton s přídomkem mladší, a to ve funkci velitele Třetí armády, před časem zformované ve Francii. Kalifornský rodák zemřel krátce po vítězném tažení Evropou dne 21. prosince 1945 ve svých šedesáti letech věku v německém Heidelbergu, ale pochovali jej v Lucembursku na vojenském hřbitově spolu s oběťmi bojiště u Ardén.
Ač voják každým coulem, ostřílený válečnou vřavou a každodenním nebezpečím, tak zemřel neuvěřitelně banálně na následky dopravní nehody, když se jeho cadillac srazil s nákladním autem. Nakonec ochrnul a v nemocnici podlehl plicní embolii. Hrdina, jehož jméno při každoročních plzeňských slavnostech svobody skloňují ve všech možných pádech, vystudoval slavnou vojenskou akademii West Point a právem je považován za hlavního strůjce osvobození jihozápadu Čech.
Demarkační čára – The Line of Demarcation
Důležitou roli při osvobozování Plzeňska sehrála již zmiňovaná demarkační čára, která tu probíhala mezi městem Rokycany a pár kilometrů vzdálenou obcí Borek a v rámci celých Čech se táhla mezi Karlovými Vary, Plzní a Českými Budějovicemi. Východně od ní už měla naše území osvobozovat Rudá armáda. Sám Patton se k linii několikrát přiblížil, ale fyzicky ji nikdy, stejně tak jako jeho vojáci, nepřekročil. Zatímco Američané zůstávali za předem vymezenou linií, v hlavním městě zuřilo krvavé povstání, kterému by bezesporu rádi pomohli. I takové patové situace přináší válka…
Nenápadný památník na výjezdu z Rokycan na Prahu připomíná, kudy nepřekročitelná linie procházela a kde se dne 7. května roku 1945 poprvé na našem území setkaly obě armády, americká a sovětská.
Linie, která silně u nás ovlivnila konec války a mnoho dalších let po ní
Zdroje:
PECKA, Jindřich. Na demarkační čáře. Americká armáda v Čechách v roce 1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995
BARTOŠEK, Karel; PICHLÍK, Karel. Američané v západních Čechách v roce 1945. Svazek 38. Praha: Mladá fronta, 1953
