Článek
Na rozdíl od výbuchu muničky v Bolevci, k němuž došlo jen krátce před tím a kde se počet obětí odhadoval mezi dvěma až třemi sty osob, zůstalo ležet na chodníku v Koterovské ulici „jenom“ pět mrtvých dětí. Rozměrem jsou tedy obě dvě události nesrovnatelné, a přesto tragédie hladových dětí silně ovlivnila atmosféru posledního válečného roku v celém městě. Před domem na Koterovské č. 40 bylo dne 21. června 1918 zastřeleno pět dětí vojskem jenom proto, že neměly co jíst a ukradly pár bochníků chleba. Událost připomíná pamětní deska od O. Waltera staršího přímo na domě, která zároveň uvádí jména všech obětí. Také se zmiňuje poloze žulových dlaždic na chodníku, kde každé z dětí zůstalo na zemi ležet, ale ty už fyzicky na místě nenajdeme.
Armáda proti hladovému davu
U celé té nešťastné události asistovala četa maďarských vojáků, kteří sem dne 21. června 1918 přijeli z nedalekého železničního skladu poté, když se dozvěděli o srocení velkého množství lidí. V těch nezáviděníhodných měsících nebývalo rabování skladů či obchodů v plzeňských ulicích ani jinde ničím neobvyklým. Také do Koterovské ulice přispěchal před místní pekařský krám v osudný den asi tisícihlavý rozvášněný dav hladových lidí, a to hlavně menších dětí. Když celá ta nekontrolovatelná masa zasypala četníky kamením, dříve přítomným strážcům veřejného pořádku přispěchali na pomoc už zmínění Maďaři, kteří na nádraží plnili docela jiné úkoly vojenského charakteru.
Tito vojáci jako první zahájili palbu do neozbrojených dětí, po níž pět z nich skončilo se smrtelným a dalších šest s jiným těžkým zraněním. Oběti později pochovali na Ústředním hřbitově na Rokycanské třídě. Snad ani nikoho nemohlo překvapit, že vyšetřování střelby v Koterovské ulici se nepodařilo spolehlivě dotáhnout do úspěšného konce. To jistě souvisí s faktem, že příslušné orgány měly ve válečných letech spoustu jiných starostí a podobné „banální“ případy nestály na prvním místě jejich zájmu. Nicméně maďarský vojenský kontingent z Plzně pro jistotu zmizel ještě krátce před koncem války a jeho vojáci skončili tam, kam se jim chtělo ze všeho nejméně – na frontě.
Současná podoba domu Koterovská 40 s pamětní deskou
Kde se tu ve městě vzali?
Maďarskou vojenskou přítomnost v Plzni během první světové války prosazovalo nejvyšší velení monarchie zcela záměrně. Z jeho strany bylo záhodno, aby se místní a stále více hladoví i nespokojení obyvatelé průmyslového města nedokázali s představiteli represivních složek pokud možno dobře domluvit. První dvě tisícovky vojáků 48. Uherského pěšího pluku přijely už v roce 1915 s jasným posláním: zasáhnout v případě jakýchkoliv projevů neposlušnosti nebo nespokojenosti. Z taktických důvodů velel maďarské posádce podplukovník Koch, původem Čech ze Kdyně, a také díky němu se zpočátku dařilo udržet temperamentní horké hlavy pod dostatečnou kontrolou.
Ovšem zprávy z evropských bojišť nevěstily pro rakousko-uherskou armádu nic dobrého a maďarská jednotka převelená do Plzně postupně ztrácela bojovou morálku a toužila po jediném – udržet se co možná nejdéle a také nejdál od frontových linií. Maďarští důstojníci se poprvé nechvalně podepsali pod události kolem tragického výbuchu škodovácké muničky v Bolevci, protože odpovídali za její vojenské velení a nepřímo se tak podíleli na nedodržování pořádku a nezajistili včasný odvoz munice z areálu. Přestože vyšetřování bolevecké tragédie zahrály úřady více méně do autu podobně jako v případě Koterovské ulice, hlavní odpovědnost při tak riskantní výrobě jednoznačně muselo mít civilní i vojenské vedení. Obě tragédie v Bolevci i v Koterovské ulici tedy měly společného jmenovatele – vojáky a příslušníky z jiných končin Evropy.
Detail pamětní desky s uvedením jmen pěti dětských obětí
Léta hladu a odříkání
Masakr v Koterovské nad nádražím a rovněž tak pohřeb jeho obětí se stal plzeňským symbolem i vyvrcholením čtyř předlouhých válečných a hlavně hladových let, kdy se jenom stěží daly udržet emoce obyčejných lidí, ale i příslušníků bezpečnostních sil, kteří měli v ulicích udržovat poměry, připomínající alespoň vzdáleně jakýsi pořádek. Nedostávalo se ničeho, chybělo veškeré zboží. Přestože bezmasé dny s výslovným zákazem prodeje masa podle přídělových potravinových lístků měly být pouze dva v týdnu, ve skutečnosti se hladovělo pořád, vždycky, všude a nepřetržitě.
Město, už tehdy delší dobu proslulé výrobou i konzumací znamenitého piva, po hospodách zavedlo omezení prodeje na jeden půllitr na osobu a den, podobně drasticky se omezovala také spotřeba elektrické energie či plynu. Vojenská cenzura dosáhla toho, že listovní obálky směli lidé posílat výlučně nezalepené, aby se snad někoho nenapadlo v dopisech si stěžovat. V měsíci září roku 1918 asi jedna třetina Plzeňanů trpěla podvýživou a tuberkulózou, navíc se jako dosud nevídaný fenomén objevila španělská chřipka. Za takto vyhrocených poměrů jen těžko soudit děti, když ve snaze o pouhé přežití kradly z pekáren bochníky chleba. Těžko soudit i vojáky, kteří potřebovali udržet alespoň zdánlivý klid v ulicích…
Ulice začíná u hlavního nádraží s charakteristickou zelenou kupolí, odkud dorazili na místo tragédie střílející vojáci
Tragédie dětí na Petrohradě představovala ve srovnání s hrůzností válečného konfliktu jen epizodu zanedbatelnou, ale přesto svým silným emocionálním nábojem obyvatele města hluboce zasáhla. Podle vlastních slov k nim patřil k nim i nenápadný učitel, jenž v té době působil na nedaleké reálce na Mikulášském náměstí. Za pár let vystoupí z anonymity a v Plzni založí Československou církev husitskou s působností na území celého státu. Jmenuje se Karel Farský.
Zdroje:
Autorský kolektiv, Dějiny Plzně II od roku 1788 do roku 1918, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967
A.Nedvěd, Jak to bylo 1914-1918 v Plzni a na českém západě, Plzeň 1939
Rohový dům u nádraží s označením ulice nazvané podle nedaleké obce Koterov, která už je rovněž součástí města
