Článek
Kupole kladrubského kostela je podle Santiniho ideového záměru zakončena svatováclavskou korunou
Kladrubský klášter vyrostl v kraji kdysi bohatém. Podobně jako v případě nedalekého královského města Stříbro, odvěkého kladrubského rivala a konkurenta, to bohatství pocházelo hlavně ze stříbrných dolů, jak by se z názvu dalo logicky usuzovat. Do konce 14. století převažovalo v městě s benediktinským klášterem obyvatelstvo německé, na rozdíl od širšího typicky českého okolí. V roce 1921 byly Kladruby povýšeny na město, ale tento statut po druhé světové válce ztratily v souvislosti s odchodem německy hovořících spoluobčanů a celkovým úpadkem sídla, aby jej opětovně a určitě už definitivně získaly znovu v roce 2007.
Po období rozkvětu přišla válečná zkáza
Areál v místní části, které se tu říká Pozorka, založil kníže Vladislav I. kolem roku 1108 a jeho románská bazilika byla tehdy největším kostelem u nás. Klášter pro české i bavorské benediktýny se časem podařilo opevnit a až do husitských válek platil za nábožensky respektované a získaným majetkem nadmíru bohaté sídlo. Husité neboli kališníci jako nekompromisní odpůrci klášterní nádhery jej sami obsadili, a nakonec i ubránili před vojskem vedeným samotným císařem Zikmundem. Na tomto místě je vhodné připomenout, že Kladruby sehrály mimo jiné důležitou roli ve sporu krále s arcibiskupem, který nakonec vyústil ke svržení těla Jana Nepomuckého v Praze do Vltavy. Doba rozvratu, loupení a všeobecného úpadku kláštera skončila koncem šestnáctého století potupným požárem, který ve svém důsledku vyhnal řeholníky bydlet do domu na náměstí nedalekého městečka Kladruby. Ještě před tím tu přímo v klášterním areálu od roku 1570 dalších sedm let žil autor mnohých literárních děl Mikuláš Dačický z Heslova.
Klášteru přirozeně nepřála ani násilím a rabováním pověstná doba třicetiletých válek. Po nich se zase mělo blýskat na lepší časy! Paradoxně se svého nejbouřlivějšího uměleckého rozletu dočkal klášter až těsně před tím než jej Josef II. v roce 1785, tak jako stovky jiných církevních institucí své monarchie, zrušil. Po čtyřiceti letech od zrušení kláštera se celé panství dostalo do majetku knížete Alfréda Windischgrätze. Hledalo se mu nové využití. Mnichy vystřídali postupně pacienti vojenské nemocnice, příslušníci armády, ubytovaní v narychlo zřízených kasárnách, ale také invalidé.
Windischgrätz nemusel díky servilní loajalitě k panovnickému rodu při potlačení revoluce v roce 1848 doplatit víc než polovinu kupní ceny, takže se k panství nepředstavitelné hodnoty dostal na první pohled docela levně a z jeho pohledu elegantně. Když nic jiného, ukázal všem pozdějším privatizátorům cestu, jak mají drsní muži bez zábran a s hroší kůží postupovat… Z majetku knížecí rodiny převzalo areál Československo teprve v roce 1945.
Kladruby jako vrcholné dílo Santiniho a Dienzenhofera
Průvodci klášterem i návštěvníci z řad turistů skloňují především tato dvě slavná jména. Ano, oba dva se o současnou podobu zasloužili ze všeho nejvíce. V roce 1728 dokončil Jan Blažej Santini přestavbu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, v jejímž rámci umístil na nejvyšší místo pozlacenou knížecí korunu. Ta do všech viditelných stran připomíná souvislost kláštera s nejstaršími českými dějinami. A především s knížetem - zakladatelem Vladislavem I., jehož ostatky byly v jednom největších českých kostelů tady v Kladrubech uloženy.
Geniální architekt Santini si bezesporu uvědomoval, že práce pro kladrubský klášter není jedno a totéž jako v případě mnoha jiných jeho zakázek. Předvídal, že tu má neopakovatelnou příležitost vytěžit ze svého uměleckého potenciálu jen to nejcennější. A to se mu v kostelním prostoru dlouhém 82 metrů a v kupoli vysokém 75 metrů podařilo beze zbytku. K freskové výzdobě si pozval umělce jménem Kosmas Damián Asam, který svou tvorbou v rodném Bavorsku přesvědčil pražského architekta s italskou krví Santiniho o tom, kdo by mohl při ztvárnění kladrubského interiérového zázraku pomoci nejplatnějším způsobem. Bylo zřejmé, že přestavbou klášterního kostela se rodí dílo nejvyšší kvality, což platilo jak z venkovních pohledů, tak i uvnitř tohoto církevního prostoru.
Po vzoru jiných našich nejvýznamnějších klášterů, umístěných třeba daleko od Prahy či dalších velkých měst, ale vlivem a uměleckou nádherou je v mnohých detailech často převyšující, přitahovaly Kladruby nejen Santiniho. Pro klášter pracoval i neméně renomovaný barokní architekt Kilián Ignác Dienzenhofer. Jeho takzvaný starý konvent, dokončený v roce 1739, už neohromuje architektonickým tvaroslovím na pomezí gotiky a baroka, jakým se pár let před ním blýskl při přestavbě sousedního klášterního kostela Santini. Za to podtrhuje čisté barokní formy, tolik charakteristické pro dobu svého vzniku, byť pozdější přestavba na pivovar i devastující požár tyto formy značně znehodnotily.
Kdo by měl zájem na vlastní oči spatřit třetí největší chrám u nás, po svatém Vítu na pražském Hradě a mariánském chrámu v kutnohorském Sedlci, tomu doporučujeme přijet do Kladrub na Stříbrsku.
Pohled na městečko Kladruby směrem od kláštera
Zdroje:
Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho Aichla, Viktor Kotrba, Praha - Academia, 1976
Kladrubský klášter 1115–1421, Karel Nováček a Jan Adámek, Filozofická fakulta Západočeské univerzity – Scriptorium, Plzeň 2010
