Článek
Zrodil se ve válce mezi Řádem německých rytířů, kteří v té době ovládali baltská hanzovní města, proti polskému králi. Jemu na pomoc přispěchali i čeští husité pod vedením Jana Čapka ze Sán, což pro ně nebylo samo o sobě typické, na zahraniční spanilé jízdy vyráželi spíše rabovat, násilně agitovat a přesvědčovat jiné o spravedlnosti své víry. Pomáhat jiným, byť jako najatí žoldáci v cizím vojsku, nepatřilo k běžným praktikám přívrženců kalicha.
Exotika od Baltského moře
Na straně Poláků bojovali také Krymští Tataři, jejichž chán poslal na bojiště spolu s jízdním vojskem i velblouda. Husitský velitel Čapek doputoval se svými vojáky až do přístavního města Gdaňsk, kde mu po příměří uzavřeném 13. září 1433 polský král vyplatil domluvený žold. A přidal to roztomilé zvířátko původem z Asie návdavkem k tomu. V té době už se schylovalo v jiné části evropského kontinentu k poslednímu obléhání královského města Plzně kališníky, a právě Čapek ze Sán byl nasměrován z polského pobřeží pomáhat do západních Čech. I s velbloudem i se všemi sirotky, jak sebe sami válečníci nazývali po smrti Jana Žižky.
Husité se kolem obleženého města soustředili zejména na dělostřelbu, ale hlavní myšlenka jejich vojenské strategie se zaměřovala především na neprodyšnou blokádu. Ani katoličtí obránci však neseděli pasivně uvnitř hradeb, když s oblibou vyráželi do ležení nepřátel a zapalovali jejich stany. V lednu 1434 při jednom z takových výpadů ukořistili živého velblouda, toho samého, jehož před tím sirotkům věnoval z vděčnosti za pomoc polský král. Po létech se dostal velbloud i do městského znaku a díky svému kouzlu a nádechu exotiky se stal jedním z typických a často používaných symbolů Plzně.
V městských okružních sadech se na fasádě jednoho z domů nachází freska s názvem Theatrum mundi, která znázorňuje podobu nejvýznamnějších osobností spojených s historií Plzně a na níž ani populární velbloud nemůže chybět
Od hradeb rovnou do městského znaku
Dvouhrbé přežvýkavé zvíře, které se nejdříve fyzicky dostalo před hradby neprodyšně uzavřeného města a posléze i za ně, muselo na málo vzdělané současníky tehdejších události působit jako tvor minimálně z jiného světa, a možná rovnou i z jiné planety. Už v září následujícího roku přidělil král Zikmund velblouda do znaku města Plzně. Jenomže další rok nato cestovalo to němé zvíře, tedy to skutečné živé, jako odměna do Norimberka, města, kterému se dárci chtěli odvděčit za poskytnuté finanční úvěry.
Tam už mu Norimberští dali s cestováním pokoj a nechali velbloudího kmeta pokojně zemřít stářím. Kdo by to lépe vymyslel? A tak se ocitl ve třetím zeleném poli městského znaku zlatý velbloud dvojhrbý. I z heraldického hlediska šlo o pozoruhodnou raritu: jednalo se o vůbec první polepšení znaku nějakého města v Čechách. V Plzni se samozřejmě nemůžete setkání s velbloudem vyhnout nikde. Na veřejných listinách, na budovách, na prostředcích hromadné dopravy… Je prostě všude!
Jedna ze tří moderních pozlacených kašen na hlavním náměstí má připomínat velblouda
Čapek ze Sán – velitel mírně kontroverzní
Velitel Jan Čapek ze Sán, jenž se nejvíce zasloužil o přepravu exota od mořského pobřeží ze severu do střední Evropy, zažíval ve své kariéře střídavě úspěchy a neúspěchy. Od roku 1431 až do bitvy u Lipan vykonával odpovědnou funkci hejtmana polního vojska sirotků, kteří už svým pojmenováním vyjadřovali nostalgii po zemřelém vojevůdci. Mnozí Čapkovi vyčítali, že se neštítil pod záminkou husitských ideálů nashromáždit velký majetek. A ani jeho jednání při posledním obléhání Plzně se nezdálo všem tak docela fér. Když Prokopa Holého z funkce táborských a sirotčích vojsk radikálové odvolali, nepostavil se Čapek na jeho stranu, což by zřejmě v dané situaci udělat měl. Ale naopak si chtěl sebevědomě, které mimo jiné posílilo i polské tažení, tuto funkci uzurpovat sám pro sebe.
A poslední škraloup, snad zasloužený nejméně z toho všeho, co se o něm traduje, se týkal bitvy u Lipan. Tam v rozhodujícím střetnutí bojoval proti panské jednotě jako velitel jízdy a útěkem ke Kolínu předčasně opustil svoje pozice, což bylo spolubojovníky vnímáno jako jednoznačná zrada. Pozdější historikové už byli k němu shovívavější: v již rozhodnuté bitvě se dostal do bezvýchodné situace a jako chladný profesionál si vyhodnotil, že kromě útěku jej už nic jiného nezachrání. Nic jiného, než potupnou smrt už v dané chvíli nemohl očekávat. Tak se rozhodl zachovat si alespoň holý život. Okolnosti jeho úmrtí známé nejsou, ale Lipany přežil snad o dalších téměř dvacet let…
