Článek
Drzé jako opice, a ještě k tomu nebezpečné
V okolí jeskyně svatého Michala žije populace makaků magotů, jediná volně žijící opičí kolonie v Evropě. Tyto bezocasé opičky vypadají na první pohled roztomile a mírumilovně, ale jenom do té doby, než ucítí vůni jakékoliv potravy. Všichni o tom dobře ví, a přesto na ostražitost někdy zapomínají. Ze vzdálenosti pár metrů jsem osobně pozoroval scénku, kdy si asijsky vyhlížející turistka koupila u východu z jeskyně zmrzlinu. Sotva vyšla ven, když tu jedna z těch roztomilých opiček, které tu čekaly na svou příležitost, neočekávaně jedním vysokým a dlouhým skokem chmátla po ještě nerozbalené zmrzlině. Udivená a nepozorná žena mohla být nakonec ráda, že jí ostré zvířecí drápky neporanily obličej. Jenom opička se tvářila spokojeně, s radostí si chroupala čerstvě ulovenou dobrotu. Nepochybně už přemýšlela, jak obalamutit zase někoho dalšího. To vše se nedávno odehrálo na gibraltarské opičí skále.
V okolí prostřední i výstupní stanice lanovky v oboře „Apes´ Den“, volně přeloženo jako opičí doupě, jich tu žije asi na tři sta jedinců. Dostaly se sem snad už v 18. století z Afriky. Říká se, že pokud z poloostrova zmizí makakové, tak odsud odejdou i Britové. I to je možná důvod, proč se místní s opičkami kamarádí, nosí jim jídlo, dávají některým z nich jména a vědí, kdo je vůdce příslušné tlupy. Také dovedou o jejich osudech poutavě vyprávět. Alespoň tak se mi o tom před jeskyní svěřovali zdejší taxikáři. Na zvířátka bez ocasu nedají dopustit! Odpovědnost za opice nejdříve převzala britská armáda a po ní i místní samospráva, jsou tudíž prestižní veřejnou záležitostí. Vyjet si sem vysoko na skalní kopec nad město, to opravdu stojí za to. Kromě primátů láká k návštěvě i sama jeskyně, před níž jsou neopatrní turisté „přepadáváni“. Přírodní prostory plné stalagmitů a stalaktitů dnes slouží k pořádání pravidelných prohlídek spojených s velkolepou produkcí ve stylu videomappingu, ale také tu probíhají koncerty, divadelní hry či jiné akce podobného typu. Během druhé světové války rozsáhlé jeskyně posloužily pro potřeby nemocničního provozu.
Pohled ještě ze španělského území, vpravo hraniční přechod, vlevo mezinárodní letiště, v pozadí vápencová skála – the Rock
Jediný možný přístup z pevniny
Kdo vlastně na Gibraltaru kromě makaků žije? Nejjednodušší odpověď by byla: na britském území žijí Britové, to je ale pravda jen částečná. Stálých obyvatel je asi třicet tisíc a většinou se jedná o potomky Janovanů, Portugalců, Španělů, Židů a Britů. Podle složení připadá skoro 80 procent na obyvatele se „statusem Gibraltarian“, asi 13 procent má „status Other British“ a teprve zbývající menší počty připadají na Španěly, Marokánce a ostatní.
Už na příjezdu k jedinému hraničnímu přejezdu mezi španělskou Andalusií a britským Gibraltarem každého zaujme monumentalita vápencové skály, které tu říkají hezky po anglicku „The Rock - skála“. V délce hřebene pěti kilometrů se vypíná až do výšky 426 metrů nad mořskou hladinou. Pro Řeky a Římany tu kdysi býval konec světa a skálu považovali za jeden ze dvou Herkulových sloupů, ten druhý stál a doposud stojí na protilehlém africkém pobřeží Maroka. Na černém kontinentu naopak leží dvě španělské enklávy Ceuta a Melilla, které jsou oficiálně součástí Andalusie. Každé z obou těchto měst s počtem přes osmdesát tisíc obyvatel Gibraltar několikanásobně převyšuje a Španělsko je ovládá už několik století.
Britská vojenská přítomnost kontroluje poloostrov už více než tři sta let. Spojené království ji v současné době udržuje na stavu několika set mužů, i když se jejich počet postupně spíše snižuje. Jedním z hlavních úkolů britských vojáků a jejich obslužného personálu je monitorování plavidel, které se pohybují v Gibraltarském průlivu mezi Středozemním mořem a Atlantickým oceánem. Sám průliv má význam nejen pro lodní dopravu. Je také důležitým místem na cestě tažných ptáků mezi Evropou a Afrikou, ta je od evropského kontinentu z Gibraltaru vzdálena ani ne dvacet kilometrů vzdušnou čarou. A jestli popojedete ještě dál západním směrem na město Cádiz, pár kilometrů za městem to budete mít do Maroka ještě blíž. Na sever putují ptáci od února do června, zatímco na jih od července až po listopad. Druhým podobným místem našeho kontinentu, kde mohou ornitologové pozorovat vzrušující jev sezónního pohybu ptactva je turecký Bospor.
Přicestovat na Gibraltar můžete pochopitelně i po moři nebo vzduchem, protože malé městečko, a k tomu ještě na poloostrově, disponuje svým mezinárodním letištěm. Už to je samo o sobě zvláštní! Ale ještě více neobvyklá je jeho poloha hned za pozemním hraničním přechodem, kde vzletová a přistávací dráha probíhá napříč poloostrovem a prakticky brání volnému přístupu do města. Ještě před několika lety to řešili netradičně – pomocí stahování závor, kdy řidiči i chodci museli dávat přednost letadlům jako na nějakém obyčejném železničním přejezdu. Moderní doba si vyžádala moderní řešení: od roku 2023 tu projedete do města pod zemí stavbou nazvanou „Kingsway Tunnel“. Z letiště se nabízí spojení především s domovskou Velkou Británií.
Pohled na britské město ze skalního masivu od opičí kolonie. Skála je přístupná pomocí lanové dráhy nebo po úzké klikaté silničce
Zvláštní status z dob koloniálních
Během války o španělské dědictví v roce 1704 gibraltarský poloostrov obsadila anglo-holandská flotila a od té doby Britové zůstali. Následující pokusy Španělska získat svoje dřívější území zpět nebyly úspěšné a podobný stav vlastně trvá doposud. Hovoří se tady anglicky, španělsky i prapodivnou místní kombinací, kdy se míchají slovíčka z obou dvou jazyků dohromady třeba i v jedné větě. Nápisy na ulicích se uvádí v angličtině, takže město působí už na první pohled britským dojmem, a to včetně poštovních schránek, autobusů a telefonních budek. Vše obvykle v provedení v klasické červené barvě. A pokud si potřebujete něco koupit, používá se tu jako oficiální měna gibraltarská libra. S tou se nikde jinde ani platit nedá. I když na jejím konci, ale pořád ještě jsme v Evropě, a tak nikoho nepřekvapí, že běžně je možné platit i eurem.
Od nejjižnějšího výběžku „Europa Point“ je možné spatřit ohromnou skalní dominantu a pod ní novou mešitu, připomínku islámského vlivu na Pyrenejském poloostrově
Velký hospodářský rozmach si prožil Gibraltar v osmdesátých létech minulého století, kdy se díky vstupu Španělska do EU, jejíž členy byli Britové už dříve, otevřely hranice a budoucnost se rýsovala jenom v růžových barvách. Pohraničníci a celníci se po vystoupení Velké Británie z Unie zase vrátili, takže se nyní hranice prochází a projíždí klasickým přechodem, kterému jsme už pomalu odvykli. Razítkují se pasy, vytváří fronty – tedy kromě osob s výjimkou a se speciální červenou kartou. Vyjednává se o možném otevřeném průchodu hranice, kterou denně překonává spousta lidí, odjíždějících za prací z jednoho nebo druhého státu. Asi patnáct tisíc Španělů jezdí na Gibraltar pracovně a každý den. Příjemné to není nikomu… I takové důsledky přináší doba koloniální. Podle úplně nejnovějších dohod by od roku 2026 měla platit směrnice o volném průchodu osob i vozidel, v gibraltarských podmínkách tolik potřebnému, tak uvidíme!
Mezinárodní letiště se nachází na začátku poloostrova a všechna vozidla směřující do města musí projíždět tunelem pod jeho vzletovou a přistávací dráhou
Zdroje:
Anthony Ham a kolektiv, Andalusie, nakladatelství Svojtka a comp., Praha 2010
Mark Ellingham a Geoff Garvey, Andalusie, nakladatelství JOTA, Brno 2015
Legendární Gibraltar: Vydejte se k bráně do Evropy, kterou střeží opice bez ocasů - Novinky. www.novinky.cz. [cit. 2023-10-16].
