Článek
Konkrétně na Plzeňsku k nim patřila slavná rodina Augustonů, a ještě před nimi autor renesanční radnice na plzeňském, tehdy ještě jediném, Velkém náměstí. Na vytváření podoby historické Plzně se podílelo minimálně patnáct známějších stavitelů, ať už narozených v původní vlasti na Apeninském poloostrově, nebo v případě jejich potomků už na území nové středoevropské vlasti. Jeden z nich je uměleckou erudicí a formátem převyšoval několikanásobně – tvůrce domu číslo jedna na náměstí, objektu představující jedničku architektonickou hodnotou, ale i jedničku s ohledem na číslování všech budov ve městě. To číslování pochopitelně platí dodnes a adresa radnice je impozantní: náměstí Republiky 1. V originální verzi se jmenoval Giovanni de Statia, ale někdy mu toto jméno upravovali i na Statio.
Italové aktivní v okolí
Jako odpovědní hospodáři a správci veřejného majetku neměli místní radní z řad měšťanů klapky na očích, takže jim nemohlo ujít, že do starých měst a městeček české kotliny začal vát od poloviny šestnáctého století svěží středomořský vítr. V západních Čechách se hodně mluvilo o zámcích v Kaceřově a v Horšovském Týně, a tak bylo jen otázkou času, kdy tyto první renesanční vlaštovky v regionu ovlivní jejich měšťanskou a původně gotickou Plzeň. Dalo se očekávat, že městu, už od dob založení plného starých a dříve osvědčených gotických tvarů, vyčerpaný styl lomených oblouků nic nového nepřinese, zkrátka že musí přijít radikální změna.
Právě nedaleký Kaceřov, nejstarší čistě renesanční zámek v Čechách, ovlivnil podobu plzeňské radnice ze všeho nejvíc. V létech 1540 – 58 tento zámek, dodnes stojící jenom pár kilometrů severně od Plzně, postavila italská stavební huť. A po jeho dokončení její příslušníci až na nepatrné výjimky nakonec zakotvili v největším západočeském městě. Mezi skupinou asi patnácti vlašských zedníků, kameníků a jiných stavebních řemeslníků se jako blesk z čistého nebe objevil umělec, jakých se po Plzni do té doby moc nepohybovalo.
Budoucí architekt radnice se v tomto královském městě objevil kolem roku 1550 původně proto, aby si tady koupil dům a stal se řádným měšťanem. A to s úmyslem živit se prací, kterou uměl ze všeho nejlépe, tedy výstavbou stavebních objektů. Tehdejší město plné opuštěných zřícenin po nedávných pustošivých požárech honosnými objekty nijak zvlášť neoplývalo, takže tu neměl pro svůj podnikatelský záměr špatnou výchozí pozici. Zdálo se, že dobře placenou práci si tu vždycky najde. Novopečený měšťan Jan nebo také Hanuš Vlach, jak tu Statiovi hezky po česku začali říkat, si postavil svůj nový dům hned zleva vedle nedávno vyhořelé radnice. Ta stávala v místech té nynější a vůbec nebyla první, ta původní radnice stála rovněž na náměstí, ale na jeho jiné straně.
Čím zajímavým tolik zaujal?
Architektův neobvyklý jižní styl patrný při stavbě vlastního domu, ve středu Evropy zatím ještě nezvyklý a neokoukaný, starousedlíky z řad původních měšťanů nadchl natolik, že na jeho adresu začaly přicházet první lukrativní stavební zakázky. Zájem projevil chotěšovský opat. Ten by rád viděl tu zajímavou kombinaci nových tvarů na plzeňském domě patřícím do majetku jeho kláštera. A protože domy si ve městě pořizovaly všechny významné kláštery z okolí, tak se tu hrálo také trochu o prestiž a trumfování mnišských řádů mezi sebou. Časem architektonické novinky začaly lákat i radní, takže myšlenka zbrusu nové radnice v italském stylu byla na světě…Když už si s nimi Statio plácl, ti toho nikdy nezalitovali.
Radnice rostla od roku 1554 a konšelé, s netrpělivostí úředníkům všech dob vlastní, v ní uspořádali první jednání již na prakticky ještě nedokončeném staveništi. Po několikaleté výstavbě se město svého domu číslo jedna dočkalo v plné nádheře a s úchvatnou renesanční elegancí. Kdyby už Giovanni de Statio nikdy nikde žádnou stavbu nepostavil, plzeňská radnice by mu k nesmrtelnosti jistě postačila. Nakonec tu ve městě, pyšném na svého mimořádně schopného měšťana a spoluobčana, strávil zbytek svého života a teprve na jeho sklonku se vrátil do rodného lombardského Lugana, kde jej také pochovali.
Nepůvodní sgrafita tolik nevadí
Nejnápadněji na nové stavbě zářila fasáda do náměstí plná sgrafit na biblické výjevy, jejichž přesná podoba se zachovala jen ve fragmentech a už je nikdy nebude možné obnovit v původní verzi ani na modelu, natož na reálné fasádě. Bohužel se nezachovala. Při poslední velké rekonstrukci na počátku dvacátého století, kdy objekt získal svoji současnou podobu, je architekt Koula nahradil modernějšími sgrafity ve stylu obrazové kroniky města. To, co mnozí na současné fasádě považují za autentickou italskou renesanci, ve skutečně představuje jen o pár století později realizovanou náhradu, i když více či méně zdařilou. Sgrafita původně pokrývala i nezvykle vysokou atiku s pilastry, a dokonce i oba boční štíty, tedy prvky, jež zůstaly po rekonstrukci pouze v syrové cihlové úpravě.
Právě atika, výrazné štíty kolmo na hlavní fasádu a vůbec celá střecha se zelenými báněmi, vázami, ozdobnými korouhvičkami a komíny působí dodnes hravě, vyvolává dojem neobvyklosti, která okamžitě zaujme, ale při tom jde o prvky nejméně italské.
Možná, že právě v tom spočívá největší přednost toho pozoruhodného plzeňského Itala. Tím, že dokázal přizpůsobit architektonické tvarosloví své rodné země s géniem loci svého nového domova, a to ještě vše skloubit s atmosférou historického náměstí. To už v jeho době oplývalo nespornou urbanistickou hodnotou.
Budova radnice má celkem dobře čitelnou hlavní fasádu s bosovaným velkoformátovým kamenným obkladem a původním portálem i s mříží v úrovni přízemí. Nad ním následuje trojice podlaží s obdélníkovými okny různých velikostí a s „moderními“ Koulovými sgrafity mezi nimi. Páté nadzemní podlaží s cihlovou fasádou je ozdobeno výraznými hodinami, nad nimiž architekt umístil tři volutové štíty a jako vyvrcholení úplně nejvýše vznikla barokní věžička se zelenou střešní krytinou. Emigrant z Apeninského poloostrova tak věnoval městu svého působení stavbu, která je považována za jednu z nejčistších ukázek rané renesance u nás.
Zdroje:
Dějiny Plzně I, Miloslav Bělohlávek, Jaromír Kovář, Miloslav Šváb a Adolf Zeman, Západočeské nakladatelství v Plzni, 1965
Tajemství plzeňských staveb, Petr Mazný, Jan Soukup a Lukáš Houška, Starý most Plzeň, 2024
