Heliodor Píka – generálova trnitá cesta ze Slezska na borské popraviště

Schyluje se k první a jedné z nejotřesnějších politických vražd u nás, k nimiž došlo po nedávno ukončené válce. A při tom nejde jenom tak o leckoho, teprve jednapadesátiletý důstojník jako vyhlášená osobnost mezinárodní diplomacie vyvolává zostřené emoce a zahraniční diplomaté nešetří úsilím o jeho záchranu. Marně. Jeho neobvyklé jméno Heliodor Píka má na dalších dvacet let vymizet z paměti českého národa.

Jen krátce po generálově smrti na Borech bude na opačném konci města na Slovanech vytýčeno náměstí, od něhož se bude dále rozvíjet první poválečná bytová výstavba bombami těžce poškozené Plzně. Náměstí, které bude jednou pojmenováno po hrdinovi, jenž jinak s metropolí na soutoku čtyř řek neměl za života příliš společného, nicméně po smrti se stal jejím důstojným symbolem. Náměstí generála Heliodora Píky je v této části města největší.

Jako chlapci z chudé rodiny ve Slezsku se mu podařilo vystudovat opavské gymnázium a ve svých devatenácti letech se v roce 1916 ocitl ve víru válečných událostí na frontě s nepřátelským Ruskem. Záhy se dostal do ruského zajetí, nikoliv však vlastním přičiněním. Potom dobrovolně vstoupil do řad československých legií, které se už během formování staly jeho žádoucím cílem. S našimi legiemi se osobně nezúčastnil jejich nejslavnější bitvy u ukrajinského Zborova, ale slavné sibiřské anabáze už ano. Bojoval také v tzv. bachmačské bitvě, jež posloužila pro pojmenování plzeňské ulice U Bachmače. Snad jenom shodou okolností leží na Slovanech hned nedaleko náměstí, které se pyšní generálovým jménem. Oficiálně se tak ulice nazývala už v dobách, kdy se náměstí ještě před získáním názvu po generálovi jmenovalo Krautwurmovo.

Renomé ostříleného vojáka si Pika ještě znásobil působením ve Francii, kde nakonec i vystudoval Vysokou školu válečnou v Paříži. S takovými zkušenostmi se nikdo nemohl divit, že se po vzniku Československé republiky aktivně zapojil do budování její armádní složky. Akademické vzdělání ze zahraniční školy mu doma otevřelo cestu k činnosti na Ministerstvu obrany. Úspěšnou dráhu kariérního diplomata zahájil pobytem v Bukurešti v citlivé funkci vojenského atašé pro Rumunsko a Turecko a v předvečer největšího válečného konfliktu všech dob už od března 1939 zodpovídal za odboj po celém Balkáně. Tehdy působil jako vojenský zástupce exilové vlády Edvarda Beneše. Ta jej v roce 1941 vyslala do Moskvy a pověřila funkcí vedoucího československé vojenské mise v SSSR. A právě obě tyto válečné mise se staly protřelému diplomatovi osudnými a dovedly jej až na plzeňské popraviště.

Ještě po skončení druhé světové války to s jeho vojenskou kariérou vypadalo růžově. V květnu pětačtyřicátého roku se vrátil do Prahy, krátce na to byl povýšen na divizního generála a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. Zvrat přinesl až únorový převrat, po němž jej nový režim začal obviňovat ze špionáže ve prospěch Velké Británie a také jako vlastizrádce. Z oblíbeného důstojníka z dob obou světových válek, vojenského diplomata a jednoho z nejvýše postavených mužů v naší armádě se rázem stal vyděděnec, tak jak tomu bývalo v politických procesech padesátých let obvyklé.

Vazební věznici na Borech se nevyhnul ani syn generála Píky Milan, jemuž v procesu vyčítali válečný „prohřešek“ působení u Britského královského letectva. I on byl odsouzen a rehabilitován vlastně teprve nedávno v roce 2019.

Zdroje:
VRCHOVSKÝ, Ladislav. Generál Heliodor Píka a jeho vrazi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing - Cosmopolis, 2020
BENČÍK, Antonín; RICHTER Karel: Vražda jménem republiky, Tragický osud generála Heliodora Píky, Vydalo nakladatelství: Krutina Jiří, 2014