Článek
1. Východní Pražská brána, Pražská ulice
Vezměme to popořadě od východu proti směru otáčení hodinových ručiček. Bezesporu nejdůležitější ze všech bran, ta Pražská, spojovala Novou Plzeň se srdcem království Koruny české a oblastmi kolem hlavního města. A protože se časem propojila s vodárenskou věží s tmavým kamenným obložením, také se jí nezřídka říkávalo brána Černá. Brána představovala typickou hranolovou věž výšky osmnácti metrů s průjezdem, členěnou do několika pater. Jak už to bývalo ve středověkých městech zvykem, některá podlaží se využívala i pro vězeňské účely, v daném případě pro osoby s ne příliš závažným proviněním. Kromě hlavní věže se pod pojmem Pražská brána rozuměla i předsunutá část pro kvalitnější obranu vstupu do města, takzvané „předbraní“. Před branou tu stával i opevněný předsunutý „barbakán“ s vlastní obrannou věží. Obchodníci či dobyvatelé města byli nuceni nejdříve překročit přírodní tok zvaný Mlýnská strouha, který tudy protékal už v dobách založení Nové Plzně roku 1295.
První most před ní přes relativně úzkou vodoteč postavili kolonizátoři ze dřeva jednak proto, že s kamennými mosty neměli podobně jako nikdo v tehdejších Čechách pražádné zkušenosti, ale i důvodů ryze praktických: dřevěný most mohli před nepřítelem rychle spálit a po jeho odchodu jej znovu rychle vybudovat. Smysl pro praktičnost tedy prvním stavitelům města nechyběl. Dnešní Kamenný most se sochou Piety tedy navázal na řadu svých předchůdců, a přesto zůstal a určitě už zůstane stát jako nejstarší ze všech plzeňských mostů, přestože pod ním vody Mlýnské strouhy dávno neprotékají. A vlastně se typickému mostu podobá jenom částečně a netradičně, a to pouze ze strany od nynější vodní plochy, z opačné strany od sadů je dávno zasypán. Kdo tam před ním stojí, ani by si netroufl tvrdit, že se na nějaký most dívá.
Za koncem mostu pokračuje Rooseveltova ulice, kde dříve stála Malická brána
2. Severní Malická brána, Rooseveltova ulice
Půjdeme-li po stopách dřívějšího opevnění, tedy současných okružních sadů, ve směru k severu dále, narazíme na místo Malické neboli Saské brány. Ta umožňovala vstup do města nejen ze severních oblastí Saska, ale i od historické osady Malice, na jejímž katastru Nová Plzeň vznikla. Proto se jí říkalo také Malická a zkomoleně i Malá. Brána stála před dnešním Rooseveltovým mostem, ale ve skutečnosti se jednalo opět o složitější stavební komplex, Tady stály hned tři brány za sebou, které propojovaly mosty přes Mži a další již neexistující tok zvaný Soukenická valcha. Kromě reprezentačního i kontrolního vstupu do města sloužily městské brány i jako vězení, jak jsme již poznali u brány Pražské. Ne nadarmo se základ českého slova vězení odvozuje od pojmu věž. Kombinace obou funkcí je prokazatelně doložena u všech čtyř plzeňských bran a bývali v nich vesměs trestáni jen nepoctiví měšťané a příslušníci jejich rodin. Všichni ostatní, tedy ti z řad Plzeňanů bez měšťanského práva nebo třeba příchozí odjinud, s mírnou nadsázkou řečeno „osoby druhé kategorie“, si svoje tresty odpykávali v městské šatlavě. Ta se nacházela ve sklepě původní radnice na náměstí ještě dříve, než první a nejdůležitější dům města získal dnešní renesanční podobu.
Nějaké tvrdé pravidlo pro rozdělování vězeňských bran podle způsobu provinění asi neexistovalo. Přesto lze z pramenů dohledat, že třeba v Malické bráně seděli častěji provinilí pekaři, řemeslníci, výtržníci nebo osoby urážející radní a jiné prominenty, zato v Litické třeba šenkýři, kterým město vytýkalo hlavně nedodržování zavíracích hodin.
Polohu městské brány dodnes připomíná název restauračního zařízení
3. Západní Skvrňanská brána, původně v Riegrově, potom nová v Prešovské ulici
Systém čtyř bran jako jediných míst, z nichž bylo možné středověké město opustit nebo do něj vstoupit, zákonitě nasměroval nejdůležitější dálkové cesty na hlavní náměstí a moderní Plzeň se ani v mnohem pozdější době automobilů logicky nemohla s touto historickou dispozicí dost dobře vypořádat. Původní trasa od hlavního města přes Pražskou a Skvrňanskou bránu dále na Norimberk nenašla již v moderním městě rovnocennou náhradu. Její funkci převzal současný průtah přes Štruncovy sady, jenž zdevastoval historickou Rychtářku a zcela odřízl Mži od historického jádra. Jedna ze dvou plzeňských řek, které se podílely na formování Nové Plzně, tím nadobro ztratila šanci hrát úlohu důstojnou svému jménu a postavení. Po pravdě řečeno, každé jiné řešení zákonitého konfliktu gotického města s automobilovou érou by možná přineslo ještě tíživější důsledky.
Z geografického hlediska mělo podunajské město Regensburg význam spíše pro Starou Plzeň na Hůrce v dnešním Starém Plzenci a Nové Plzni více vyhovovala vazba na Norimberk, z něhož vyrostlo jedno z vůbec nejdůležitějších středověkých center střední Evropy a směrem k němu se z Plzně vyráželo přes Skvrňanskou neboli Norimberskou bránu. Ostatně historická ves Skvrňany, které pravověrní Plzeňáci neřeknou jinak než „Škvrňany“ byla tou největší obcí v majetku města a dnes představuje významnou městskou čtvrť západním směrem.
Přesně v místech vjezdu tramvaje do Prešovské ulici, která ústí na hlavní náměstí, stála nová Skvrňanská brána
Po této bráně v dnešní Riegrově ulici se nedochovaly žádné pozůstatky, mimo jiné i proto, že byla v době přebudování Plzně na nedobytnou pevnost zazděna. A tak ji nazvali Slepou, protože v souvislosti s výstavbou barokního bastionu nikam dál nepokračovala. Směrem na Skvrňany a Norimberk se potom začalo jezdit náhradní novou branou o uliční blok dále v Prešovské ulici. Sečteno a podtrženo, směrem na západ existovaly brány dvě, ta původní a později zaslepená, a po ní nová jen pár desítek metrů od ní.
Původní Skvrňanská brána směrem na Norimberk v Riegrově ulici se zaslepila
4. Jižní Litická brána, ulice Bedřicha Smetany
Všechny čtyři brány vedly do směrů, vyprofilovaných časem jako ty nejdůležitější pro dálkový zahraniční obchod. Té poslední směrem na jih se říkalo Litická nebo také Jeptišská brána, jejíž zbytky o mnoho let později citlivě zakomponovali všichni architekti a stavitelé při přestavbách do budov jeptišského kláštera, gymnázia i nynější Studijní knihovny. Směřovala k obci Litice a dále přes Klatovy k významnému německému městu Regensburg. Touto branou se obchodníci z jiných měst i domácí ze svých příměstských „lufthausů“ dostávali k hlavnímu náměstí dnešní ulicí Bedřicha Smetany, jednou z mála pěších zón v centru současné Plzně.
Vyhledávaná trasa směrem od Regensburgu po historické klatovské silnici směrem k Lochotínu a dále na sever, původně procházela jižní Litickou a poté severní Malickou bránou a vedla pochopitelně přes náměstí. Novodobé spojení přes kapacitní most generála Pattona zaplatila Plzeň tím nejkrutějším způsobem. Jedna z nejdůležitějších dnešních komunikací zničila plošnou zástavbu v oblasti Pětatřicátých kasáren, ale i Lochotínské lázně s cenným parkem na druhé straně Mže. Pro úplnost dodejme, že kromě plnohodnotných bran disponovalo město i dvojicí takzvaných „forten“, tedy malých branek pro průchod pouze pěších osob.
Ulice Bedřicha Smetany s pozůstatky Litické brány na levé straně
Čtyři hlavní brány usměrňovaly po staletí život původně gotického města uvnitř hradeb, ale na druhé straně ve svých důsledcích nepříjemně omezily život dnešní. Takový už je úděl všech historických měst, v tom nemohla být západočeská metropole žádnou výjimkou.
Zdroje:
MAZNÝ, Petr; LIŠKA, Miroslav; BERNHARDT, Tomáš; ORNA, Jiří; VOGELTANZ, Jaroslav. Plzeň krok za krokem. I., Historické jádro. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2015.
Kolektiv autorů. Dějiny města Plzně. 1. vyd. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014, 2016 a 2018.
Historická podoba brány, které se dnes ve městě říká Branka
